III. ÚS 3336/12
III.ÚS 3336/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. M. a 2. D. M., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 20 Co 104/2010-296 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012 č. j. 28 Cdo 721/2012-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Uvedli, že vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce PEACOCK, a. s.) se vůči nim žalobou na vydání bezdůvodného obohacení domáhal zaplacení částky 167 349,50 Kč. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno, přičemž ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, vyhověl nároku žalobce v částce 56 079 Kč a v částce 111 270,50 Kč nárok žalobce zamítl. Protože stěžovatelé nepovažovali takové rozhodnutí za správné, podali proti němu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. S tímto rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že Nejvyšší soud se jejich námitkami, týkajícími se matematických výpočtů odvolacího soudu, které byly v rozporu se skutečností, a znaleckým posudkem vůbec nezabýval. Poukazují na neplatnost nájemních smluv uzavřených mezi účastníky a na nesprávný výpočet nájemného. Odvolací soud pak podle stěžovatelů nebral v potaz žádnou z jejich odvolacích výtek. Nejvyšší soud tím, že jejich dovolání odmítl, toto jednání odvolacího soudu respektoval.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který s ohledem na obsah jejich dovolání zjistil jeho nepřípustnost, opodstatněně rozhodl tak, jak v jeho rozhodnutí obsaženo. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že v částce 111 270, 50 Kč se jedná o rozsudek měnící, kdy stěžovatelům bylo vyhověno, a tedy by přicházelo v úvahu jen dovolání žalobkyně. V částce 56 079 Kč se jedná o rozsudek potvrzující a dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelů spočívalo na namítaných vadách řízení, nemohlo založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento soud se otázkou neplatnosti nájemní smlouvy a výpočtem nájemného podrobně zabýval, když srozumitelně objasnil své závěry o tom, o jakou částku byli stěžovatelé bezdůvodně obohaceni, neboť ji přijali na základě neplatného právního úkonu. Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodil právní závěry, které náležitě a pečlivě odůvodnil. Tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces neodpovídá skutečnosti, o čemž svědčí mj. fakt, že předmětná věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry obecných soudů v konkrétních podrobnostech sporu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a není třeba z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.