III. ÚS 3331/13
III.ÚS 3331/13 ze dne 14. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice - Semtín, Rybitví, budova P 9 č. p. 81, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. října 2002 č. j. 3 T 279/2001-2353, usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. září 2003 č. j. 3 T 279/2001-2396 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013 č. j. 4 To 322/2013, 4 To 323/2013-2422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 20. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu, že jimi mělo být porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 24. října 2002 č. j. 3 T 279/2001-2353 byla ve stěžovatelově trestní věci podle § 151 odst. 2 a 3 trestního řádu (tr. ř.) stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného obhájce JUDr. Tomeše Vytisky ve výši 62 820 Kč.

3. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 19. září 2003 č. j. 3 T 279/2001-2396 byla stěžovateli podle § 155 odst. 1, § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. stanovena povinnost nahradit státu výše uvedenou částku. 4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byly podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuty stížnosti, které stěžovatel podal proti citovaným usnesením okresního soudu, s tím, že byly podány opožděně.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci soud nerozhodoval nestranně, navíc měl rozhodovat protizákonně a k jeho újmě, přičemž vycházel z nepravdivých skutečností. Vysvětluje, že v příslušném trestním řízení mu byl "přidělen" obhájce JUDr. Ladislav Zahradník, který se však nezúčastnil ani hlavního líčení, přičemž sdělil, že jej bude zastupovat a obhajovat JUDr. T. Vytiska, a i když s tím (stěžovatel) nesouhlasil, proběhlo hlavní líčení. Následně ovšem okresní soud rozhodl, jak bylo shora uvedeno, přičemž předmětná rozhodnutí nabyla právní moci, aniž by mu byla řádně doručena. Na základě jeho stížnosti pak okresní soud vyznačení právní moci zrušil a jeho stížnost postoupil krajskému soudu. Současně stěžovatel podal stížnost na Českou advokátní komoru, která na základě vyjádření JUDr. T. Vytisky zjistila, že tento advokát stěžovatele nikdy neobhajoval. Tímto vyjádřením se však nikdo nezabýval a obě předmětná usnesení mu okresní soud (znovu) doručil, a to dne 12. 4. 2013 s poučením o právu podat stížnost ve třídenní lhůtě. Vzhledem k tomu, že se domníval, že se do této lhůty nepočítají dny pracovního volna, podal na poštu stížnost až dne 16. 4. 2013. Krajský soud nezákonnost usnesení, podle kterého byly přiznány náklady jmenovanému advokátovi, přes výše zmíněné skutečnosti nezkoumal, a ani se nikdo nezabýval tím, komu byla příslušná částka vyplacena, přičemž tato je nyní na něm vymáhána v exekučním řízení.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla v části, kde se stěžovatel domáhá zrušení výše označeného usnesení krajského soudu, podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel ve vztahu k tomuto soudnímu rozhodnutí již žádným zákonným procesním prostředkem k ochraně svého práva nedisponuje.

7. Jde-li však o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení okresního soudu, nutno konstatovat, že je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, konkrétně pak stížnost podle § 141 a násl. tr. ř. (k tomu viz níže).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud ve stížnostním řízení nezabýval jím zmiňovanými skutečnostmi. Jak patrno z výše uvedeného, krajský soud zamítl stěžovatelovy stížnosti z důvodu, že byly podány po zákonem stanovené lhůtě, přičemž v ústavní stížnosti proti danému závěru nic namítáno není (naopak stěžovatel připouští své pochybení stran počítání lhůty pro podání daného opravného prostředku), a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla protiústavnost tohoto rozhodnutí spočívat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova stížnost byla shledána opožděnou, nemohl se krajský soud zabývat důvody, pro které tato byla podána, a tudíž námitky, na kterých je ústavní stížnost postavena, zjevně obstát nemohou.

10. Jestliže nebyly shledány důvody pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu, nutno vycházet z toho, že stěžovatel podal svou stížnost opožděně, z čehož pak plyne, že stěžovatel daný řádný opravný prostředek (řádně) nevyčerpal, a tudíž ústavní stížnost, směřuje-li proti shora označeným usnesením okresního soudu, nutno pokládat za nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě tedy zákon o Ústavním soudu, kterým je Ústavní soud ve smyslu ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky ve své rozhodovací činnosti vázán, výslovně nepřipouští, aby mohlo být ve věci jednáno. Nedodržení lhůty, pro jejíž počítání stanoví jednoznačně pravidla § 60 tr. ř., pak není stěžovatelem nijak zpochybněno (např. vadným posouzením okolností podle § 60 odst. 4 tr. ř.), což činí jeho námitky vůči postupu stížnostního soudu zjevně neopodstatněnými.

11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.