III. ÚS 3330/09
III.ÚS 3330/09 ze dne 8. 6. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu L. D., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Prokešem, advokátem se sídlem v Děčíně, Moskevská 1895/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 61 To 448/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 41 T 62/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 90 Ústavy České republiky.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2008 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla stěžovateli uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit dlužné výživné na nezletilého a hradit výživné běžné.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel podle skutkových zjištění obecného soudu (zkráceně řečeno) dopustit tím, že v době od června 2004 do 21. 3. 2006 s výjimkou měsíce února 2005, srpna 2005 a prosince 2005 úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého syna J. částkou 6.000,- Kč měsíčně k rukám matky S. J., přičemž za uvedené období na běžném výživném dluží celkovou částku 104.000,- Kč. Úmyslné zavinění lze dle nalézacího soudu spatřovat především v tom, že stěžovatel v uvedenou dobu disponoval dostatečnými finančními prostředky, své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou ve výši 8.000,- Kč a sám neučinil nic, aby své povinnosti přispívat na výživu svého nezletilého syna dostál.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2009 zamítl jako nedůvodné dle § 256 tr. řádu.

V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 976/2009 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdil, že jeho trestní věc byla projednávána a rozhodována soudem místně nepříslušným, v rozporu s ust. § 18 odst. 1 a § 24 odst. 1 tr. řádu. Dle ústavní stížnosti Městský soud v Praze stěžovateli neumožnil zúčastnit se projednání jeho trestní věci ve veřejném zasedání, a to přesto, že stěžovatel na své účasti při veřejném zasedání o odvolání výslovně trval. Stěžovatel dále v souladu se svou obhajobou v původním řízení zdůraznil, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, dle jeho názoru nenaplňuje formální ani materiální znaky trestného činu zanedbávání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák.

Argumentace stěžovatele, uplatněná v ústavní stížnosti, směřuje takřka výhradně proti postupu Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti toliko konstatuje a vyjadřuje s ním stručně nesouhlas, s tím, že Nejvyšší soud "toleroval a zopakoval" stejná pochybení jako soud nalézací a odvolací.

Stěžovatel zjevně odvozuje běh lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel ovšem jako napadené rozhodnutí výslovně označil toliko rozsudek soudu prvého stupně a usnesení soudu odvolacího. V petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti pak stěžovatel výslovně žádá, aby Ústavní soud zrušil opět toliko rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího. Skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatel nenapadl, má pro řízení o ústavní stížnosti zcela zásadní význam. Platí totiž, že Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

III. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.

Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, III. ÚS 939/09, dostupná v internetové databázi NALUS).

S ohledem na výše uvedené je v projednávané věci třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Ústavní soud byl tudíž nucen na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo bezesporu dojít dříve, než ve věci rozhodoval dovolací soud (16. 9. 2009), zatímco projednávaná ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 21. 12. 2009.

Lze shrnout, že pokud se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, měl v petitu ústavní stížnosti výslovně napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Jestliže stěžovatel výslovně nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbývá, než běh lhůty pro podání ústavní stížnosti odvodit od okamžiku doručení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2010

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.