III. ÚS 333/05
III.ÚS 333/05 ze dne 16. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formákové a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni, Škroupova 18, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 3 C 176/2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 56 Co 58/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností ze dne 28. 6. 2005 napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy ČR.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované Promedica Praha Group, a. s., o vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově, prováděné pověřeným exekutorem, který vydal exekuční příkazy na provedení exekuce prodejem těchto věcí povinné, Nemocnice v Plané u Mariánských Lázní, příspěvkové organizace stěžovatele, jíž se stala od 1. 1. 2003 na základě zákona č. 290/2002 Sb.

Soud I. stupně shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování, mimo jiné i zřizovací listinou stěžovatele ze dne 15. 4. 2003, učinil závěr, že dnem 1. 1. 2003 na základě citovaného zákona přešel majetek příspěvkové organizace Nemocnice Planá u Mariánských Lázní na stěžovatele a byl postižen výkonem rozhodnutí ve věci žalované jako oprávněné proti uvedené příspěvkové organizaci, jakožto povinné. Současně poukázal i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 7. 2003 (publ. pod č. 211/2003 Sb.), předmětem jehož posuzování byla napadená ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., a uzavřel, že stěžovatel tím, že převzal závazky Nemocnice Planá u Mariánských Lázní, je povinen z tohoto majetku uspokojit pohledávky, byť jen z části, státní příspěvkové organizace Nemocnice Planá u Mariánských Lázní, která existovala ke dni 31. 12. 2002. Odvolací soud jeho rozhodnutí ve výroku o věci samé ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil. Přitom, kromě dalšího, uvedl, že stěžovatel je sice vlastníkem sporných movitých věcí, je však ve svém právu omezen dispozičně právem jím zřízené příspěvkové organizace, které předal zmíněný majetek do správy k jejímu vlastnickému využití (§ 27 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb.); exekuci na základě rozhodnutí, které ukládalo příspěvkové organizaci stěžovatele zaplacení peněžité částky, lze vést na majetek, s nímž je tento subjekt, příspěvková organizace stěžovatele, příslušný hospodařit. Dovolání, které poté stěžovatel s odvoláním na ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu podal, nebylo vyhověno. Nejvyšší soud ČR je ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle § 243b odst. 2 a 6 o. s. ř. zamítl s tím, že sice povinná a stěžovatel jsou odlišné subjekty, nicméně omezení stěžovatele v nakládání s majetkem, který svěřil povinné, má za následek jeho povinnost strpět postižení tohoto majetku při vynucování plnění povinností vůči ní.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento, obdobně jako v odvolání i dovolání, vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 290/2002 Sb. i § 267, příp. § 256 o. s. ř. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením § 27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb., z něhož tyto dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, a naopak argumentuje obsahem ustanovení § 27 odst. 2 písm. f). Poukazuje také na to, že zákon pojem "správa majetku" nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení § 27 odst. 2 písm. e) a f) cit. zákona pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině, a tím naplnit obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění a ten, kdo má majetek ve správě, je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem správa zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Dovozuje tak, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Celou věc je nutné podle stěžovatele posuzovat nejen z hlediska uspokojení věřitele, ale i z hlediska ochrany, kterou zákon dal vlastníkovi věci, který není povinným z exekučního titulu. Tuto ochranu vlastnického práva nelze opomíjet a není tedy možné při exekuci vedené proti nevlastníkovi exekuovat majetek, který mu nepatří. Navíc jde podle stěžovatele o dluhy, které vznikly v době, kdy současný vlastník věci neměl s dlužníkem vůbec nic společného. V podstatě z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými články Listiny a Ústavy ČR. Dále pak navrhl, aby byla podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním ze dne 3. 10. 2005, v němž uvedl, že na daný případ by mělo být aplikováno pravidlo "nikomu nemůže být odňato více práv, než má sám", příp. "nikdo nemůže být zbaven práva, které mu nepatří". Vzhledem k těmto pravidlům nelze odnímat majetek někomu, proti komu nesvědčí exekuční titul a kdo nevstoupil do práv a povinností povinného.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že sice jde o návrh podaný včas, splňující i všechny další formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, avšak že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

III. senát Ústavního soudu se již na základě stěžovatelem podané ústavní stížnosti obdobnou věcí zabýval, přičemž ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 593/05, uvedl následující:

"Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.

Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele. Jejich argumenty v rozhodnutích uvedené v podstatě odpovídají názoru Nejvyššího soudu ČR, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž bylo rozhodnuto jeho rozsudkem sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, na který také ve svém závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v ústavní stížností napadeném usnesení jmenovaný soud odkázal. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že i když vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby, neuplatňuje se takový právní titul v tomto smyslu bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Výslovně uvedl, že "Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu..." a dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného se závěrem, že kraj je povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.

Uvedený závěr, z něhož ve svých rozhodnutích v zásadě vycházely i soudy I. a II. stupně, nepovažuje Ústavní soud, také s odkazem na svůj plenární nález č. 211/2003 Sb., za protiústavní, jak již také dal najevo ve svém - zatím nepublikovaném - rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 455/05 ze dne 2. 11. 2005. V něm mimo jiné po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ust. § 8 písm. c), § 23 odst. 1 a § 27 odst. 1, odst. 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zák. č. 250/2000 Sb. i důvodové zprávy k němu vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli, a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedené věci tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud ČR vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Od závěrů Ústavního soudu v označené věci podrobně rozvedených v jeho odůvodnění, na něž možno zcela pro stručnost odkázat, neboť se týká shodné problematiky a týchž účastníků řízení, není důvodů se odchylovat ani v posuzované věci, a tudíž i v této věci je třeba uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími k porušení shora označených ústavně zaručených práv nedošlo, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta."

Vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedené závěry plně dopadají i na nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.