III. ÚS 3328/16
III.ÚS 3328/16 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Radka Holuba, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. srpna 2016 č. j. 2 NZT 18/2016-191 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 11. května 2016 č. j. UOOZ-1573/TČ-2013-290060, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že vrchní státní zástupkyně v Praze jako dozorová státní zástupkyně pokynem ze dne 6. 5. 2016 č. j. 7 VZN 1558/2013-84 podle § 174 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), Policii České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"; jeho právním nástupcem je Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování) uložila zahájit proti stěžovateli trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník").

3. Policejní orgán (Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování) shora uvedeným usnesením podle § 160 odst. 1 a 5 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu zamítl.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že usnesení policejního orgánu vydal orgán k tomu příslušný v souladu se zákonem, a to - z hlediska své příslušnosti - na podkladě usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 18. 9. 2014 č. j. V49-92/2013-7 VZN 1558/2013, které je koncipováno tak, že věc vedená u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 7 VZN 1558/2013 se odnímá policejnímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů a přikazuje se k provádění veškerých úkonů trestního řízení patřících do působnosti policejního orgánu Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, tedy nikoli pouze k provádění úkonů v procesní fázi prověřování. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že vrchní státní zástupkyně v Praze vydala usnesení v souladu se zákonem, tedy s odkazem na zákonné zmocnění uvedené v § 157 odst. 2 písm. b) tr. řádu, podle kterého je státní zástupce oprávněn změnit příslušnost policejního orgánu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je trestně stíhán jako příslušník Policie České republiky, přičemž k vyšetřování trestných činů spáchaných příslušníky Policie České republiky je coby policejní orgán příslušná výhradně Generální inspekce bezpečnostních sborů.

7. Pokyn vrchní státní zástupkyně v Praze považuje stěžovatel za nezákonný, neboť jmenovaná státní zástupkyně dala pokyn k zahájení jeho trestního stíhání, tj. k zahájení fáze trestního řízení označovaného jako "vyšetřování", policejnímu orgánu, který k tomu není ze zákona příslušný. Učinit změnu příslušnosti policejního orgánu pro vedení tohoto stadia trestního řízení trestní řád státnímu zástupci neumožňuje.

8. Stěžovatel upozorňuje též na to, že pokyn vrchní státní zástupkyně v Praze mu byl zpřístupněn policejním orgánem až dne 4. 7. 2016 a její usnesení dokonce až 22. 8. 2016, což omezilo jeho argumentační možnosti v rámci řízení o instanční stížnosti.

9. Stěžovatel uvádí, že v daném případě není pochyb o tom, že v řízení vedeném proti němu byla dána příslušnost pro stadium trestního řízení označovaného jako prověřování (srov. § 158 tr. řádu) Generální inspekce bezpečnostních sborů. Generální inspekce bezpečnostních sborů je ovšem - podle jeho názoru - v dané věci příslušná také pro stadium trestního řízení označované jako vyšetřování (srov. § 161 odst. 1 tr. řádu).

10. Dle § 157 odst. 2 alinea druhá písm. b) tr. řádu je státní zástupce oprávněn odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu, avšak toto oprávnění se podle stěžovatele vztahuje pouze pro účely prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Vrchní státní zástupkyně v Praze vydala usnesení o odnětí věci ve fázi trestního řízení označované jako "prověřování". V tomto stadiu trestního řízení proto dozorová státní zástupkyně v souladu s § 157 odst. 2 alinea druhá písm. b) tr. řádu byla oprávněna odejmout věc jinak příslušnému policejnímu orgánu (zde Generální inspekci bezpečnostních sborů) a přikázat věc jinému policejnímu orgánu, pokud pro to shledala vážné důvody.

11. Odůvodnění usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze odkazuje na osobní a místní znalosti nabyté v průběhu prověřování konkretizovaným policejním orgánem, čímž se zásadně liší od usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kde se - jako v jediné související písemnosti a bez náležitého odůvodnění - dovozuje možný nedostatek objektivity a nestrannosti Generální inspekce bezpečnostních sborů.

12. Stěžovatel oponuje výsledku rozboru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého pojem "prověření" normativně zakotvený v § 157 odst. 2 tr. řádu nelze ztotožnit s pojmem "prověřování" ve smyslu § 158 odst. 3 tr. řádu. Nevýstižná je podle stěžovatele též argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tz 69/2009, kde šlo pouze o delegační rozhodnutí vztahující se k výkonu dozoru státního zástupce nad jednotlivými fázemi přípravného řízení, nikoli k vedení samotného trestního řízení, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.

13. Stěžovatel uvádí, že usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze odkázalo na trestní řízení vedené pod sp. zn. 7 VZN 1558/2013, avšak pod touto spisovou značkou se žádné trestní řízení nevede; evidován je pod ní pouze všeobecný spis k dozorové činnosti dozorového státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve stadiu prověřování.

14. Stěžovatel závěrem dovozuje, že v dané věci došlo k porušení § 158 odst. 12 a § 161 odst. 3 tr. řádu a že k vyšetřování trestné činnosti příslušníků Policie České republiky je příslušná Generální inspekce bezpečnostních sborů; tím, že jeho trestní stíhání zahájil policejní orgán, který k tomu podle zákona není příslušný, je napadené usnesení policejního orgánu stiženo nezákonností.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a) Obecná východiska pro posouzení zásahu

16. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

17. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3707/14 či usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14), (obecný) soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§ 181 odst. 1 tr. řádu). Je tedy primární úlohou soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.

18. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 či usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

19. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu.

IV. b) Posouzení ústavnosti právních závěrů o odnětí a přikázání věci

20. Stěžovatel dovozuje ústavněprávní rozměr své argumentace, jež se odvíjí z oponentury rozhodnutí podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. řádu o odejmutí věci policejnímu orgánu Generální inspekci bezpečnostních sborů a jejím přikázání policejnímu orgánu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

21. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje orgány činnými v trestním řízení uplatňovaný právní závěr stran dosahu předmětného usnesení podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. řádu zahrnujícího též procesní stadium vyšetřování za protiústavní, neboť zjevně není excesivní, má logickou základnu a lze jej racionálně zastávat; není přitom z hlediska předvídatelnosti výkladového závěru bez významu, že se k němu přiklání odborná literatura. Uvádí se, že odejmutí věci policejnímu orgánu a učinění opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu (svou podstatou jde o odnětí a přikázání věci neboli tzv. delegaci - srov. přiměřeně § 25), představuje postup, který je možný jak ve věci, o které se dosud koná jen prověřování, tak také ve věci, v které již probíhá vyšetřování (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1920).

22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil teleologický výklad tím, že účel předmětného normativního řešení ztotožnil se zajištěním efektivity trestního řízení. Ústavněprávně udržitelně konstatoval, že existují-li podle vyhodnocení příslušného státního zástupce důvody pro to, aby v konkrétní věci nebyl ve fázi prověřování činný policejní orgán, příslušný podle obecné úpravy zakotvené v právním předpisu (zde policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů podle zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 12 odst. 2 tr. řádu), mohl by být smysl a účel předmětného procesního rozhodnutí vydaného státním zástupcem v dalším průběhu přípravného řízení zmařen, ledaže by před procesní fází vyšetřování státní zástupce dovodil, že důvody odnětí věci příslušnému policejnímu orgánu již v mezidobí pominuly. Jak je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé z písemností vyšetřovacího a dozorového spisu, k tomuto závěru v posuzované trestní věci dozorová státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze nedospěla. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil též ke konkrétním okolnostem založení příslušnosti policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů, jakož i k důvodům pro vydání stěžovatelem zpochybňovaného rozhodnutí.

23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tudíž na argumentovaném základě nepřisvědčil stěžovatelovu názoru, že pojem "prověření", použitý v ustanovení § 157 odst. 2 písm. b) tr. řádu, nelze - přes "jevovou podobnost" - vykládat jako obsahově shodný s pojmem "prověřování".

24. Není důvod, natožpak z ústavněprávních pozic, oponovat názoru, který v dané věci uplatnil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 4 Tz 69/2009. Podle tohoto rozsudku je třeba rozlišovat mezi takovým výrokem delegačního rozhodnutí, který by delegoval výkon dozoru nad zachováním zákonnosti na celé přípravné řízení, a výrokem vztahujícím se toliko k úseku prověřování, tj. pro úsek trestního řízení zahájený sepsáním záznamu policejním orgánem o zahájení úkonů trestního řízení a končící úkony dle § 159a tr. řádu, případně § 159b tr. řádu. Obě varianty delegačního rozhodnutí nicméně podle Nejvyššího soudu trestní řád umožňuje.

25. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství požadavkům tohoto rozsudku Nejvyššího soudu dozorová státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v rámci svého delegačního rozhodnutí, tj. usnesení ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. V 49-92/2013-7 VZN 1558/2013, zcela jednoznačně dostála, neboť policejnímu orgánu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu věc přikázala k provádění veškerých úkonů trestního řízení, tedy včetně stadia vyšetřování (a nikoliv pouze pro fázi prověřování, jak namítá stěžovatel).

26. Ústavněprávní diskrepanci nezakládá ani označení trestního řízení spisovou značkou všeobecného spisu k dozorové činnosti; dlužno zaznamenat, že předmětná trestní věc je identifikována též dalšími údaji.

27. Stěžovatel dále namítal zkrácení svého práva na obhajobu tím, že mu po dlouhou dobu nebyl umožněn přístup k předmětnému pokynu, resp. usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze. Ani tuto námitku však Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Ústavní soud předně poukazuje na svůj zdrženlivý přístup k přezkumu údajných zásahů v průběhu přípravného řízení trestního, jak byl osvětlen výše, a z toho vyplývající možnost svého kasačního zásahu toliko ve výjimečných případech, v nichž zpravidla případný nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení či jeho důsledky nelze napravit v dalším průběhu trestního řízení. O takový případ zde ovšem nejde. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je určující, že stěžovatel neuvádí, jakou skutkovou a právní argumentaci v důsledku uvedeného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení nemohl uplatnit. Jinak řečeno, reálná možnost vznést vlastní argumentaci stěžovateli upřena nebyla, respektive stěžovatel opak nedokládá.

28. Ústavní soud dále konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jeho právní kvalifikace. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

IV. c) Závěr

29. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje žádné znaky protiústavnosti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přezkoumal usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež pečlivě a přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud přitom neshledal, že by v tomto ohledu napadená rozhodnutí policejního orgánu či zejména státního zástupce vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší právní názor orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Uvedené platí též pro závěry, kterým stěžovatel oponuje, tj. závěry ohledně zajištění efektivity, resp. objektivity a nestrannosti řízení.

30. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal, a to i s ohledem na tvrzené důsledky zahájení trestního stíhání, že by šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala jeho zásah, natožpak v této počínající fázi přípravného řízení.

31. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.