III. ÚS 3315/09
III.ÚS 3315/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, č.j. 21 Co 337/2009-123, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2009 č.j. 15 C 154/2008-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů (podle obsahu odůvodnění podání co do nákladových výroků), neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Žalobci JUDr. G. V. a V. V. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) se žalobou, odvolávající se na zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, domáhali proti žalované stěžovatelce náhrady škody ve výši 12 685 650 Kč s příslušenstvím, jež jim byla podle jejich názoru způsobena jednak konkrétními nezákonnými rozhodnutími, jednak nesprávným úředním postupem, který podrobně specifikovali.

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I. a II.) a stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.). Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku podle § 219 o. s. ř. coby věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Výroky o nepřiznání náhrady nákladů řízení obecné soudy - s poukazem, že uplatňují nosné důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09 - odůvodnily konstatováním, že je-li zřízen "široký odborný aparát specializovaný na zastupování státu", ... "pozbývá požadavků účelnosti, aby stát najímal za účelem svého zastoupení advokáta, a činí-li tak, nemůže jít tato skutečnost k tíži dalších účastníků řízení".

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily pojem "účelný" (resp. "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva") podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, rozhodovací důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 986/09, jakož i v rovině podústavního práva § 25, § 137 a § 142 o. s. ř., zaručují právo na právní pomoc každému účastníku řízení, neboť "tito si jsou v řízeni rovni". Stěžovatelka pokládá za nepřípustné vymezit "určitou kategorii subjektů", které jsou podle názoru soudu odborně způsobilé svá práva a povinnosti za řízení vykonávat i bez zastupování advokátem, a nepřiznáním části nákladů odpovídající výši odměny advokáta je "sankcionovat", resp. "diskriminovat vzhledem k ostatním subjektům"; posléze dovozuje, že požadavek "účelnosti" představuje "určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Posuzována z těchto hledisek ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.

Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že i stát je oprávněn se nechat zastupovat advokátem, a je tedy logické, že mu nelze - paušálně - odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, jestliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 986/09, resp. ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08). Přitom ovšem nelze přehlížet ani názory, vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, na které se odvolávaly již obecné soudy, jakož i rozhodnutí další, jmenovitě usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2305/09, resp. nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09.

Stěžovatelka sice dovozuje, že kritérium "účelnosti" představuje "určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady", leč obdobně (coby odmítnutí přiznání náhrady "nadbytečných či nadměrných" nákladů) lze však parafrázovat rozhodovací důvody rozsudků obecných soudů, jimž oponuje. V řízení o ústavní stížnosti nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ku konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu nemohl být zajištěn příslušným (vlastním) odborným aparátem, a musely být přeneseny na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát.

Odkazy obecných soudů a stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu zde nacházejí přiměřenou konciliaci; k prosazení těch či oněch se rozhodným hlediskem uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení posuzovaná se zřetelem k charakteru daného sporu a tomu odpovídající vybavenosti (nebo nevybavenosti) příslušné organizační složky státu adekvátním odborným aparátem.

Těžiště "sporu" před Ústavním soudem se v dané věci pak posouvá výlučně do roviny aplikace kriteria účelnosti nákladů, vynaložených na právní zastoupení (advokátem), jež se již odbývá primárně v poloze "správného" výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu v konkrétním případě (jmenovitě § 142 odst. 1 o. s. ř.), a tím i - zásadně - mimo oblast práva ústavního; jeho řešení je tím úkolem pro obecné soudy, nikoli pro soud Ústavní (viz výše).

Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu proto v dané věci není; Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli (viz shora), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Stojí již jen za zaznamenání, že obecné soudy své závěry logicky a srozumitelně odůvodnily, a nikterak se nenaznačuje, že nejsou i věcně obhajitelné.

Řečené pak vede k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.