III. ÚS 3312/13
III.ÚS 3312/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 2 To 110/2013 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 1. 10. 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal obecným soudům, aby jej neodkladně propustily na svobodu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován z pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, pokračujícího přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl s poukazem na § 72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, přičemž u něj nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly zákonnými podmínkami jeho ponechání ve vazbě. Dovozuje, že v období ode dne 27. 5. 2013 do dne 12. 6. 2013 "byl držen ve vazbě bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí", což "není možné zhojit žádným následným rozhodnutím soudů o vazbě". Uvádí dále, že konstatoval-li Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2298/13 ze dne 24. 9. 2013, že "podáním obžaloby započal, dle § 72 odstavce 3 trestního řádu, běh nové, třiceti denní lhůty, v jejímž průběhu měl soud o vazbě rozhodnout, což učinil, neboť konec lhůty připadal až na 21. červen 2013", nerespektoval nosné důvody konkretizované judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel též namítá, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně nedostál své povinnosti podání obsahující odůvodnění stížnosti, které měl k dispozici "přinejmenším dne 8. 10. 2013", neprodleně zaslat Vrchnímu soudu v Olomouci, v důsledku čehož tento soud rozhodl jen na základě stížnosti blanketní s konstatováním, že její odůvodnění "nebylo do dne rozhodování stížnostnímu soudu doručeno".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co do námitky, že v období ode dne 27. 5. 2013 do dne 12. 6. 2013 "byl držen ve vazbě bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí", se patří zdůraznit, že ji stěžovatel neuplatnil v instanční stížnosti (nebyla obsažena ani v podání ji odůvodňujícím), jež zde představovala poslední - a efektivní - opravný prostředek (srov. § 141 a násl. tr. řádu). Tím způsobil, že tato námitka, nyní vtělená do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, se může uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Vzhledem k tomu je nevyhnutelné tuto námitku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustnou [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 484/07 ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07 ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 697/06 ze dne 10. 4. 2008, popř. též nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/04 ze dne 8. 6. 2004], a v této části je proto ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná i stěžovatelova ústavní stížnost.

Pro zbylou část ústavní stížnosti je pak relevantní ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel uvádí, že písemné vyhotovení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně mu bylo doručeno dne 3. 10. 2013. Nezpochybňuje, že je způsobilý doložit odeslání odůvodnění stížnosti až dne 8. 10. 2013 v 08:24, tj. po uplynutí lhůty pro podání instanční stížnosti (srov. § 143 odst. 1 tr. řádu). Stěžovatel též netvrdí (resp. ani nenavrhuje potřebné důkazy), že obecným soudům dal relevantně najevo, kdy míní podat chybějící odůvodnění stížnosti, a že soudy k tomu nepřihlédly.

V těchto okolnostech spočívá důvod, pro který nejsou do věci stěžovatele přenositelné závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1895/08 ze dne 10. 11. 2008 a sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013; v prvním případě tamní stěžovatel poukazoval na výpis z deníku faxu svého obhájce k doložení odeslání odůvodnění stížnosti v jím avizované lhůtě, a v druhém odeslal odůvodnění stížnosti ve lhůtě, již ohlásil.

Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že prostřednictvím svého zástupce byl schopen zjistit, kde se dne 8. 10. 2013 předmětný spis nachází (jeho postoupení vrchnímu soudu bylo - vzhledem k uplynutí výše specifikované lhůty - důvodně předvídatelné), a rovněž si mohl ověřit, zda podání s odůvodněním stížnosti bylo soudu druhého stupně předáno; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).

K metodě aplikované Vrchním soudem v Olomouci, který své usnesení založil na absenci odůvodnění instanční stížnosti, je namístě připomenout, že soud vyšší instance sice vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se musí vypořádat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010, N 201/58 SbNU 787), nicméně zde jde o uplatnění obecného revizního principu, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, a v jehož rámci instanční soud přezkoumává rozhodnutí soudu nižší instance i z jiných důvodů, než byly stěžovatelem vytknuty.

Uplatněná hlediska ústavněprávního přezkumu jsou stěžovateli známá, neboť byla opakovaně vysvětlena již v jiných jeho věcech (srov. sp. zn. I. ÚS 357/13, I. ÚS 920/13, III. ÚS 1099/13, III. ÚS 1726/13, IV. ÚS 2298/13 a II. ÚS 3142/13).

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, odůvodněn.

Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Stěžovatelovu návrhu podle § 39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) projednal přednostně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.