III. ÚS 3304/09
III.ÚS 3304/09 ze dne 22. 4. 2010

N 91/57 SbNU 201
K aplikaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické - ze dne 22. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 3304/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic, a. s., IČ: 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009 č. j. 40 Co 827/2009-45 potvrzujícímu rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, jímž byla zastavena exekuce a stěžovatelce v postavení oprávněné bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a dále 1. Okresního soudu v Olomouci a 2. obchodní společnosti NETEDEN, s. r. o., IČ: 26791480, se sídlem Pasteurova 935/8a, 779 00 Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009 č. j. 40 Co 827/2009-45 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem I usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009 č. j. 40 Co 827/2009-45, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 7024/2007.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 19. srpna 2009 č. j. 47 Nc 7024/2007-26 Okresní soud v Olomouci podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 17. prosince 2007 č. j. 47 Nc 7024/2007-11 (výrok pod bodem I), uložil oprávněné (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Čeňku Bělastovi, Exekutorský úřad Bruntál, náklady exekuce, která probíhala pod sp. zn. 47 Nc 7024/2007, ve výši 4 165 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (výrok pod bodem II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok pod bodem III). Důvodem zastavení exekuce byla nemajetnost povinné obchodní společnosti NETEDEN, s. r. o., IČ: 26791480.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009 č. j. 40 Co 827/2009-45 bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2009 č. j. 47 Nc 7024/2007-26 v napadeném výroku pod bodem II potvrzeno (výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II usnesení odvolacího soudu).

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že v posuzované věci je otázkou, zda lze o zpětné působnosti napadeného § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 347/2007 Sb., hovořit, ale přesto platí, že se postupuje podle nové procesní úpravy vždy, nestanoví-li přechodná ustanovení něco jiného. Zákon č. 347/2007 Sb. neobsahoval v tomto směru žádná přechodná ustanovení, a proto za situace, kdy novela exekučního řádu provedená zákonem č. 347/2007 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení pro ustanovení § 89, je nutno aplikovat nové znění § 89 ode dne účinnosti této novely, tj. ode dne 1. ledna 2008, ve všech případech rozhodování o nákladech exekuce bez ohledu na to, kdy bylo dané exekuční řízení zahájeno. V posuzované věci, uvedl odvolací soud, došlo k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Krajský soud uvedl, že sdílí názor odvolatele, že oprávněný z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by si oprávněný podáním návrhu na nařízení exekuce nepočínal s potřebnou mírou uvážlivosti, tj., že by mu byly k dispozici poznatky, z nichž by se dal výsledek exekuce jednoznačně předvídat. Z tohoto důvodu je aplikace § 89 exekučního řádu namístě jen vůči paušálně určeným výdajům exekutora, které je podle citovaného § 89 věty druhé exekučního řádu povinen hradit v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného oprávněný. Pokud jde o odměnu exekutora, je třeba podle § 87 odst. 3 exekučního řádu za použití zásad uvedených v § 89 exekučního řádu uložit povinnost k její náhradě výlučně povinnému. Soudní exekutor se však práva na odměnu vůči povinnému vzdal, proto okresní soud podle odvolacího soudu správně rozhodl toliko o soudním exekutorem požadované náhradě hotových výdajů v paušální částce 4 165 Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že základní právní otázkou je posouzení, zda se v daném případě jedná o retroaktivní aplikaci zákona č. 347/2007 Sb. a zda je taková retroaktivní aplikace přípustná. V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno v roce 2007 (usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 17. prosince 2007), tj. za účinnosti původní právní úpravy týkající se úhrady nákladů exekučního řízení. Obecné soudy rozhodovaly o návrhu na zastavení exekuce již za účinnosti nové právní úpravy, kterou na daný případ aplikovaly podle přesvědčení stěžovatelky retroaktivně, aniž by však pro takovou retroaktivní aplikaci byl jakýkoliv důvod. Krajský soud v odůvodnění napadaného usnesení uvádí, že o nároku exekutora bylo nutno rozhodnout podle aktuálního znění exekučního řádu (tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb.), neboť nárok na úhradu nákladů exekuce vzniká teprve v okamžiku, kdy se rozhoduje o zastavení exekučního řízení. Tak tomu podle názoru stěžovatelky není. Nárok exekutora na odměnu, případně na náhradu jeho výdajů vzniká již v okamžiku, kdy je exekuce nařízena, resp. kdy jsou jednotlivé výdaje exekutora vynaloženy. Podle § 90 exekučního řádu náleží exekutorovi odměna "za exekuční činnost". Stejně tak mu "za exekuční činnost" náleží náhrada hotových výdajů. Je proto zřejmé, že exekutorův nárok nevzniká až v okamžiku skončení exekuce (to by mohlo být vyjádřeno např. slovy "za provedení exekuce náleží exekutorovi odměna"), nýbrž je spojen s vlastní exekutorovou činností. V okamžiku, kdy se exekuční řízení končí, je tento nárok pouze vyčíslen. Nelze tedy souhlasit s tím, že "nárok na náhradu nákladů má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu", jak uvádí odvolací soud. To nemůže platit ani pro odměnu exekutora, tím méně pak pro nárok na náhradu jeho výdajů, neboť nárok na úhradu exekutorových výdajů vzniká v okamžiku, kdy výdaj učinil. Je nezbytné vzít v úvahu, že ustanovení § 89 věty druhé novelizovaného exekučního řádu neznamená žádnou změnu ohledně výpočtu výše odměny exekutora, resp. náhrady jeho výdajů, ale pouze a výlučně potenciální změnu v subjektu, kterému úhrada odměny a výdajů exekutora bude uložena. Jestliže tedy exekutorův nárok vzniká nikoliv v okamžiku zastavení exekuce, ale v okamžiku jejího zahájení, resp. v okamžiku vynaložení příslušných výdajů, přičemž tento nárok měl směřovat podle právní úpravy účinné v době zahájení exekuce primárně vůči povinnému a teprve výjimečně vůči oprávněnému, jedná se ze strany krajského soudu o retroaktivní aplikaci novely exekučního řádu, a právě v takové retroaktivní aplikaci zákona č. 347/2007 Sb. spatřuje stěžovatelka zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka namítá, že v zákoně č. 347/2007 Sb. příslušná přechodná ustanovení týkající se potenciální zpětné aplikovatelnosti nové právní úpravy na rozhodování o nákladech řízení exekuce absentují. Zákon tedy neobsahuje žádné ustanovení, ze kterého by mohlo vyplývat, že je třeba aplikovat novelizované ustanovení § 89 exekučního řádu podle principu nepravé retroaktivity. Pokud by zákonodárce příslušné přechodné ustanovení do zákona nevložil a přesto došlo k retroaktivní aplikaci nové právní úpravy, považuje stěžovatelka takový postup soudů za ústavně nekonformní, a to tím spíše, že potenciální retroaktivita zákona č. 347/2007 Sb. nevyplývá nejen z textu zákona, ale ani z důvodové zprávy, resp. z jiného pramene.

Stěžovatelka uvádí, že právní norma obsažená v novelizovaném § 89 exekučního řádu byla na její případ aplikována podle principu nepravé retroaktivity z následujících důvodů. Exekuční řízení bylo zahájeno za platnosti právní úpravy, ze které ve vztahu k otázce případné úhrady nákladů exekuce oprávněným vyplývalo, že by k této úhradě byla oprávněná povinna pouze tehdy, pokud by zastavení exekuce zavinila. Jak bylo výše vyloženo, exekutorův nárok na úhradu jeho výdajů byl fakticky založen již zahájením exekuce, což kromě již výše uvedeného plyne z toho, že se jedná o výdaje určené paušálně, tj. výdaje, na jejichž úhradu má exekutor nárok v podstatě bez dalšího. Nyní však bylo stěžovatelce uloženo uhradit náklady exekuce, byť její zavinění na zastavení exekuce bylo krajským soudem výslovně vyloučeno (navíc posouzení zavinění nová právní úprava již v daných souvislostech nevyžaduje). To znamená, že se na základě aplikace nové právní úpravy změnil obsah již vzniklého právního vztahu, aniž by ovšem taková retroaktivní aplikace zákona byla zdůvodněna. Ačkoliv exekuční řád je předpisem svou povahou spíše procesním, je stěžovatelka, na rozdíl od Krajského soudu v Ostravě, přesvědčena o tom, že nárok exekutora na úhradu jím vynaložených výdajů při provádění exekuce je nárokem hmotněprávním.

Stěžovatelka uvádí, že vztah mezi exekutorem a oprávněným (resp. případně i povinným) je v popsaných souvislostech dále vztahem soukromoprávním. Vzhledem k tomu, že vztah mezi oprávněným a exekutorem je vztahem hmotněprávním a soukromoprávním, dopadají na tento případ v plném rozsahu závěry vyvozené Ústavním soudem v již zmíněném (pozn. red.: zmíněném stěžovatelkou v ústavní stížnosti) nálezu sp. zn. I. ÚS 344/04 (viz níže). Podle názoru stěžovatelky bylo postupem obecných soudů dotčeno její legitimní očekávání týkající se výsledku exekučního řízení ve vztahu k jeho nákladům. Stěžovatelka zahajovala exekuční řízení za situace, kdy si mohla být jista (s ohledem na výklad podaný nejen Nejvyšším soudem, ale následně i Ústavním soudem), že bude povinna hradit náklady exekučního řízení exekutorovi jen tehdy, pokud by zastavení exekuce sama zavinila, což bylo téměř vyloučeno, tj. bylo by to prakticky možné jen v případě, kdy by byla zahájena exekuce proti nemajetnému povinnému a oprávněný by o jeho nemajetnosti musel vědět. Lze proto dovodit, že oprávněný mohl mít legitimní očekávání ohledně toho, že náklady exekuce ponese jen ve velmi výjimečné situaci, mohl se tedy spolehnout na to, že jejich úhrada bude uložena povinnému, a to i v případě, že by byl nemajetný [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)].

Stěžovatelka zásah do svého práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny a porušení článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že obecné soudy retroaktivně aplikovaly novelizované ustanovení § 89 exekučního řádu, aniž by pro retroaktivní aplikaci tohoto ustanovení byl jakýkoliv důvod. Nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce je nárokem hmotněprávním a soukromoprávním, je tudíž potřeba tento nárok při absenci příslušného přechodného ustanovení v zákoně, které by umožňovalo retroaktivní změnu obsahu právního vztahu mezi exekutorem a stěžovatelkou, posuzovat podle té právní úpravy, podle které tento nárok vznikl, tj. podle původního znění § 89 exekučního řádu. Obecné soudy nijak přesvědčivě nezdůvodnily, proč aplikují zákon č. 347/2007 Sb. retroaktivním způsobem, přičemž je zjevné, že se takovou aplikací odchýlily od obecně akceptované metodologie a již ustálené judikatury Ústavního soudu. Dopustily se tedy svévole při výkladu a aplikaci jednoduchého práva.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a dále si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Olomouci a obchodní společnosti NETEDEN, s. r. o., jako vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 9. března 2010 poukázal na to, že základní právní otázkou bylo posouzení, zda se v daném případě jedná o retroaktivní aplikaci zákona č. 347/2007 Sb. a zda je taková retroaktivní aplikace přípustná. Krajský soud uvedl, že zákaz retroaktivity se stricte omezuje na oblast hmotných práv, na procesní práva vůbec nedopadá.

Zákon č. 347/2007 Sb. neobsahoval přechodná ustanovení k nově stanoveným procesněprávním pravidlům při zastavení exekuce, jež jsou obdobná hlediskům zakotveným v § 271 o. s. ř. (§ 89 exekučního řádu). Z povahy procesního práva vyplývá, že taková změna zákona působí ode dne nabytí účinnosti zákona, a to i pro řízení, která byla zahájena přede dnem jeho účinnosti, tedy před 31. prosincem 2007. Ty účinky, které dosavadní procesní úprava spojovala s určitými procesními úkony, zůstávají zachovány i nadále. Pro souzenou věc je významná ta skutečnost, že nárok na náhradu nákladů má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu; rozhodnutí soudu má v tomto směru konstitutivní povahu. Exekuční řízení bylo sice zahájeno dne 22. listopadu 2007, avšak o nákladech exekučního řízení bylo rozhodováno soudem prvního stupně až v souvislosti se zastavením exekuce, tedy nárok jednotlivých účastníků byl konstituován již za účinnosti nové úpravy § 89 exekučního řádu v redakci platné od 1. ledna 2008.

V posuzované věci je otázkou, uvedl krajský soud, zda lze o zpětné působnosti napadeného § 89 exekučního řádu hovořit, ale přesto platí, že se postupuje podle nové procesní úpravy vždy, nestanoví-li přechodná ustanovení něco jiného. Zákon č. 347/2007 Sb. neobsahoval v tomto směru žádná přechodná ustanovení a nebyl dán žádný zákonný důvod postupovat tak, jak navrhuje stěžovatelka. Krajský soud konstatoval, že od 1. ledna 2008 se pro rozhodování o nákladech exekuce při jejím zastavení uplatní § 89 věta první a druhá exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., resp. zákona č. 286/2009 Sb. Podle tohoto ustanovení, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný (zákonné ustanovení bylo doplněno tak, že pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů).

Krajský soud dále uvedl, že s výjimkou zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, kdy hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný, platí podle novelizovaného znění § 89 exekučního řádu vždy pouze hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, a kdo zavinil její zastavení. Oprávněný z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, a tudíž aplikace § 89 exekučního řádu je namístě jen vůči paušálně určeným, resp. účelně vynaloženým výdajům exekutora.

Okresní soud v Olomouci ani obchodní společnost NETEDEN, s. r. o., se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřily.

Vyjádření Krajského soudu v Ostravě neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, neboť Krajský soud v Ostravě setrval na svých závěrech obsažených v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Proto Ústavní soud k tomuto vyjádření při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Krajský soud v Ostravě a stěžovatelka ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasily s upuštěním od ústního jednání. Protože Okresní soud v Olomouci ani obchodní společnost NETEDEN, s. r. o., se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřily, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj., zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud předesílá, že po skutkové i právní stránce shodnou problematikou se již zabýval, a to ve svém nálezu ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), v nálezu ze dne 29. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181), v nálezu ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 1303/09 (N 204/54 SbNU 531) nebo v nálezu ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2755/08 (N 1/56 SbNU 3) - dostupné na http://nalus.usoud.cz, kdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů poté, co konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Závěry učiněné v uvedených nálezech lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje včetně obiter dicti nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 a shodně jako v tomto nálezu uvádí následující:

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad [nález sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), nález sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), nález sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)], který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení článku 4 odst. 4 Listiny", je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis.

Podle § 129 exekučního řádu se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Ústavní soud v této otázce vychází z přístupu obdobného, jejž aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (viz výše), a dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. Pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou je třeba analogicky vycházet z maximy vyjádřené v § 129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.

Ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.".

Ústavněprávní interpretací uvedené dikce § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomenul, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.

Proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2009 č. j. 40 Co 827/2009-45 zrušil. Ačkoliv se stěžovatelka domáhala zrušení pouze toho výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, Ústavní soud rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, neboť kromě potvrzujícího výroku obsahuje rozsudek odvolacího soudu též výroky týkající se náhrady nákladů řízení, jež jsou výroky akcesorickými.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.