III. ÚS 3303/09
III.ÚS 3303/09 ze dne 24. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Annou Kovářovou, advokátkou v Jihlavě, Telečská 7, proti usnesení primátora statutárního města Jihlavy ze dne 11. 2. 2009 č. j. P/222/2009 a rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 7. 5. 2009 č. j. KUJI 34386/2009, sp. zn. PS 1207/2009 PS/P/AS/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou dne 21. 12. 2009 a řádně doplněnou dne 22. 2. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že primátor napadeným usnesením rozhodl v řízení o přestupku k námitce podjatosti vznesené stěžovatelem tak, že dvě úřední osoby nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci přestupku. Stěžovatel podal odvolání, na jehož základě krajský úřad napadeným rozhodnutím usnesení primátora zrušil a řízení zastavil.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Z citovaného ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci; na tyto zásady Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře poukazuje.

Ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Přípustnost ústavní stížnosti není dána tam, kde je tvrzenému právu poskytnuta ochrana celým právním řádem, tj. především před obecnými soudy (včetně soudů správního soudnictví).

Z výše uvedených zjištěných skutečností se podává, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí správních orgánů, předmětem jejichž posuzování byla námitka podjatosti úředních osob vznesená stěžovatelem v rámci projednávání přestupku. Právní řád České republiky však stěžovateli poskytuje jiné procesní prostředky ochrany jeho práv, resp. právní prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí správních orgánů k ochraně veřejných subjektivních práv stěžovatele. Takové prostředky však stěžovatel v dané věci evidentně nevyčerpal. Ústavní soud přitom nastupuje jako ultima ratio až tam, kde neposkytly ochranu právům jiné orgány veřejné moci (včetně soudů).

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2010

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.