III. ÚS 3301/09
III.ÚS 3301/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Štolou 18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 23 Co 300/2009-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2009, č. j. 25 C 205/2007-208, v napadených výrocích II. až V. a VIII. až X., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k výroku V., o povinnosti stěžovatele (v řízení žalovaného) zaplatit žalobkyni 480 000 Kč z titulu vypořádání společného jmění manželů, uzavřel, že ačkoli v průběhu manželství byla kupní cena "budovy č. e. 12 na st. parc. 97, st. parc. 96 a st. parc. 97 v katastrálním území Vraný" (1 000 000 Kč) uhrazena výlučně ze stěžovatelova majetku (peněz získaných z prodeje zděděné nemovitosti), soud prvního stupně přesto nepochybil, zahrnul-li tyto nemovitosti do masy společného jmění, neboť kupujícími byli oba manželé a při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění. Za situace, kdy je soud přikázal (v tržní ceně ku dni zániku manželství ve výši 1 845 000 Kč) do individuálního vlastnictví stěžovatele, mu pak opodstatněně uložil zaplatit žalobkyni (po odečtení oboustranných vnosů) ve výroku uvedenou peněžní částku na vyrovnání podílů.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej obecné soudy svými rozhodnutími "fakticky připravily ... o část majetku, o jehož pořízení se zasloužil výlučně on", a "v rozporu s elementární zásadou spravedlnosti umožnily jeho bývalé manželce získat značnou částku z majetku zakoupeného sice formálně do společného jmění, na jehož pořízení se však nepodílela".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Již ze skromné ústavněprávní argumentace stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se podává, že o tvrzené dotčení práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny může jít toliko v rovině čl. 36 odst. Listiny (porušení zásad tzv. spravedlivého procesu), a to uplatněným výkladem podústavního práva, jež upravuje nabývání věcí do společného jmění manželů a jeho vypořádání poté, co zaniklo (§ 143 a násl. obč. zák.).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť - jak bylo řečeno - argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež k otázce, zda zahrnout dotčené nemovitosti do společného jmění (za situace kdy sice kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé, kteří souhlasně při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění), jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a jimi přijatý závěr o vypořádání sporných nemovitostí (resp. uložení povinnosti stěžovateli zaplatit bývalé manželce stanovenou částku) je zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněné pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 789, svazek 11, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 785/2001, uveřejněném tamtéž pod C 1517, svazek 21, případně i sp. zn. 22 Cdo 1461/2006 a další).

Tato judikatura vychází ze skutečnosti, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky, a tudíž tam, "kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění, mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění ...; k takové modifikaci je třeba notářského zápisu a pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit" (srov. sp. zn. 22 Cdo 2779/2008). Věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů se nestává předmětem společného jmění, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil, pouze za předpokladu, že ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/98).

Jinak řečeno, nabytí věci za trvání manželství do individuálního vlastnictví je výjimkou ze zásady, a tím je třeba poměřovat i tu stěžovatelovu kritiku, jíž namítá rozpor s "elementární spravedlností". K tomu stojí za to připomenout, že "ve hře" jsou i nepřehlédnutelné ústavněprávní důsledky principu smluvní autonomie subjektů smlouvy a respektu k jimi vyjádřené vůli; tu stěžovatel projevil v dotčené kupní smlouvě tak, že jí sledoval nabytí věci do společného, nikoli individuálního vlastnictví.

Ostatně z obsahu ústavní stížnosti je nadto zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel očividně podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.