III. ÚS 330/05
III.ÚS 330/05 ze dne 13. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 330/05

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., Vítkovická 14, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2005, sp. zn. 15 Co 808/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální požadavky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), s výjimkou formální vady spočívající v nepředložení kopie napadeného rozhodnutí, která byla odstraněna na základě výzvy Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2005 (15 Co 808/2004-189) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2005 (15 Co 808/2004-189) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. května 2004 (38 C 72/2001-161), jímž bylo řízení o žalobě na uložení povinnosti k dokončení a předání díla dle smlouvy o dílo č. 404/2000 ze dne 10. července 2000 zastaveno, žaloba, aby žalovaný (Ing. M. M.) byl zavázán zaplatit stěžovateli (vystupoval v pozici žalobce v řízení před obecnými soudy) částku 42 751,- Kč s přísl. byla zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že "vada postupu soudů spočívá v procesních pochybeních a absenci povinné aplikace ust. § 551 obch. zák.". Podstatou ústavní stížnosti je tedy údajně nesprávný výklad ust. § 551 odst. 1 a 2 obch. zák. S tímto tvrzením stěžovatele, které vznesl v odvolání, se odvolací soud nevypořádal. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. pro právní nepřezkoumatelnost. Tento argument stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Stěžovatel navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil Krajský soud v Ostravě v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o žalobě stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto obecnému soudu nic vytknout.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele byla nesprávná aplikace ust. § 551 odst. 1 a 2 obch. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalovaný, byť nebylo dodrženo ustanovení smlouvy o předání díla do 31. července 2000, se pro prodlení stěžovatele v uplatněném období do prodlení splněním svého závazku nedostal a nemohl proto ani porušit svou smluvní povinnost dle smlouvy o dílo zajištěnou v ní sjednanou smluvní pokutou. Žalovaný nemohl dokončit a předat dílo (zprovoznění solárního systému) vzhledem k nedokončenosti elektroinstalace a vodoinstalace. Takto odůvodněný závěr, na němž je věcně napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, založeno, je logický a přesvědčivý, a nelze proto ani přisvědčit stěžovateli, že by odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Námitky stěžovatele jsou co do své povahy spíše polemikou s věcnou správností napadeného rozhodnutí, což však Ústavnímu soudu, jak již bylo vpředu řečeno, v daných souvislostech přezkoumávat nepřísluší.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.