III. ÚS 33/10
III.ÚS 33/10 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. 37 Co 398/2009, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2009 č. j. 61 C 137/2006-79 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. května 2009 č. j. 61 C 137/2006-85, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv na svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), právo na "účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem, kterého se dopustily osoby při plnění úředních povinností podle čl. 13 Úmluvy" a dále právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, stejně jako měl být porušen čl. 10, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

V rekapitulaci pravomocně skončeného řízení před obecnými soudy stěžovatel uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2004 sp. zn. 45 C 143/92, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo žalovanému Statutárnímu městu Brno uloženo vydat jemu a jeho bratrovi každému jednu ideální polovinu pozemku parcela č. 515 - zahrada v katastrálním území Staré Brno, jehož původní majitel - R. P. spolu s celou rodinou zahynul v roce 1941 v lodžském ghettu.

V návaznosti na výše uvedený rozsudek se stěžovatel žalobou domáhal určení neplatnosti smluv o zřízení úplatného práva věcného břemene omezujícího spoluvlastnické právo stěžovatele k pozemku parcela č. 515 v kat. území Staré Brno. Tato žaloba byla napadenými rozhodnutími obecných soudů zamítnuta.

Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně ve svém rozsudku "nezohlednil žádným způsobem práva stěžovatele podle ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a umožnil, aby si "Statutární město Brno ponechalo majetkový prospěch za zřízení úplatného práva věcného břemene".

II. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2009 č. j. 61 C 137/2006-79 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal určení, že smlouvy o zřízení úplatného práva věcného břemene omezující vlastnické právo k výše označenému pozemku, zapsanému v katastru nemovitostí, uzavřené mezi Statutárním městem Brnem a GTS NOVERA a. s., Statutárním městem Brnem a T-Mobile Czech Republic a. s. a Statutárním městem Brnem a Eurotel Praha s. r. o., jsou neplatné. Soud prvního stupně v projednávané věci dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; požadované určení by podle jeho názoru neodstranilo stav ohrožení práva stěžovatele. Usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2009 č. j. 61 C 137/2006-85 byl upraven výrok o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 37 Co 398/2009 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Odvolání stěžovatele shledal odvolací soud neopodstatněným, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán, a konstatoval, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v případě žaloby na určení neplatnosti předmětných smluv se jedná o žalobu na určení právní skutečnosti vyplývající ze zákona, jako je např. žaloba excindační.
III. Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani instančně nadřízen. Z tohoto důvodu Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale teprve poté, co takové porušení dosáhlo úrovně porušení ústavnosti, tedy když současně zjistí porušení některého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Jestliže obecné soudy v řízení postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který jeho účastníkům nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (které stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak, než posouzením, jestli soudy podaný výklad ve věci aplikovaných právních norem je předvídatelný a rozumný, jestli koresponduje s ustáleným soudním rozhodováním, a není naopak výrazem interpretační libovůle (svévole), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily (§ 157 odst. 2 zákona č. 99/1964, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti také mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci jde především o to, zda obecné soudy tím, že zamítly žalobu stěžovatele na požadované určení pro nesplnění základních procesních předpokladů, tedy že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem, aniž se dále zabývaly meritem věci, porušily stěžovatelem označená základní práva a svobody. Tedy jinak řečeno, zda obecné soudy podaným výkladem ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nezaložily pro stěžovatele nepřijatelné ústavněprávní konsekvence a tím současně nezasáhly nepřípustným způsobem do právního postavení stěžovatele v rovině ústavnosti.

K problematice výkladu a aplikace předpisů podústavního práva Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jsou protiústavní, jestliže nepřípustným způsobem postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí výklad jiný, ústavně konformní, nebo jde o výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

V projednávané věci protiústavnost interpretace ve věci aplikovaného ustanovení § 80 o. s. ř. dovodit nelze. Právní názor zaujatý ve věci obecnými soudy, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti předmětných smluv o zřízení úplatného práva věcného břemene, který je jedním ze dvou procesních předpokladů úspěšnosti žaloby, nelze shledat protiústavním ani v jeho konstatování, "že pokud stěžovatelovo právo mělo být porušeno, nemůže žaloba plnit funkci preventivní".

V souvislosti s otázkou existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy odkazuje Ústavní soud rovněž na judikaturu obecných soudů v této otázce. Např. v rozsudku ze dne 2. 4. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2147/99 Nejvyšší soud ČR uvádí, že "lze-li žalovat (přímo) o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) "o. s. ř."].

Je nepochybné, že stěžovatel, který byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, měl věnovat více pozornosti konstrukci žaloby tak, aby žaloba jako procesní prostředek ochrany práv žalobce splňovala účel a naplňovala smysl jeho žalobního žádání a současně byla také procesně účinná.

Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele v projednávané věci nezjistil, proto jeho ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.