III. ÚS 33/05
III.ÚS 33/05 ze dne 8. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti O. E., zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou advokátní kanceláře JUDr. Podzimek a spol., se sídlem Vraclavská 200/II, Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 21. října 2004 č. j. 22 Co 257/2004-93, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. června 2004 č. j. 9 C 6/2004-69, a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení, a MUDr. V. O. a PhDr. Z. O., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky, stejně jako řízeními, která jim předcházela, byla porušena její práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a zdůrazňuje, že podle jejího názoru se jí v řízení před soudem prvního stupně podařilo prokázat, že za trvání výpovědní doby nemohla užívat pronajaté prostory k účelu sjednanému v nájemní smlouvě, tj. provozování hostinské činnosti. V řízení před soudem prvního stupně bylo údajně postupováno jednostranně, neboť tento soud se prý v rozporu se zásadou rovnosti stran zaměřil jen na hodnocení věrohodnosti tvrzení stěžovatelky a nepřihlédl k řadě nepravdivých tvrzení protistrany. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně se údajně nevypořádal s rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích a neumožnil jí provést navržené důkazy.

Za zcela zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně označuje stěžovatelka údajně nesprávnou a neúplnou protokolaci soudem slyšené svědkyně stěžovatelky v průběhu jednání konaného dne 24. 5. 2004, přičemž protokol nebyl opraven ani na základě námitky právní zástupkyně stěžovatelky. Tento postup soudu prvního stupně měl podle názoru stěžovatelky za následek nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav, neboť výše označené nedostatky nebyly odstraněny ani v řízení před odvolacím soudem. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že pravomocně skončené řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž hodnocení provedených důkazů před soudy obou stupňů neodpovídalo podle názoru stěžovatelky údajně ustanovení § 132 ve vztahu k ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka považuje oba ústavní stížností napadené rozsudky za protiústavní a současně navrhuje, aby Ústavní soud před jejich zrušením odložil jejich vykonatelnost.

II. .

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 6/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Žalobci MUDr. V. O. a PhDr. Z. O. (dále jen "žalobci") se žalobou podanou proti stěžovatelce domáhali zaplacení částky 30 000,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za nebytové prostory (kuchyně, baru, vinárny s příslušenstvím) v domě, který je jejich vlastnictvím za období výpovědní lhůty v délce tří měsíců, neboť stěžovatelka uzavřela s žalobci nájemní smlouvu na výše uvedené nebytové prostory v jejich domě dne 22. 5. 1998 na dobu tří let. Dne 24. 9. 2000 stěžovatelka sjednanou nájemní smlouvu bez uvedení důvodu vypověděla. Později však tvrdila, že pronajaté nebytové prostory po požáru dne 31. 8. 2000, který nezavinila, již nemohla ke sjednanému účelu užívat. V průběhu řízení žalobci omezili svůj žalobní nárok na částku 20 000,- Kč s příslušenstvím, takže řízení ohledně částky 10 000,- Kč s příslušenstvím bylo zastaveno.

Ze sdělení Hasičského záchranného sboru okresu Svitavy ze dne 17. 10. 2000 (na č. l. 20) soud prvního stupně zjistil, že požár zavinila stěžovatelka porušením povinnosti ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb. Spornou se v dalším řízení proto stala otázka, zda stěžovatelka mohla či nemohla pronajaté prostory po této události i nadále užívat k účelu sjednanému ve smlouvě, resp. zda jí bylo žalobci takové užívání pronajatých prostor znemožněno. K této otázce byla před soudem prvního stupně provedena celá řada důkazů, a to jak výslechem svědků navržených stěžovatelkou, tak i svědky navrženými žalobci. Jak vyplývá z obsahu protokolů o jednání před soudem prvního stupně dne 24. 5. 2004, byla jako svědkyně navržená stěžovatelkou vyslechnuta M. S. Po skončení výslechu nebyly (dle protokolu na č. l. 50 - 51) k výpovědi svědkyně žádné připomínky ani dotazy, resp. námitky stran k protokolaci; právní zástupkyně stěžovatelky pouze setrvala na svém požadavku, aby v řízení byl dále vyslechnut jako svědek rovněž přítel stěžovatelky, pan B.

Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 6. 2004 č. j. 9 C 6/2004-69 se zjišťuje, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 20 000,- Kč se zde uvedeným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I. rozsudku) a náklady řízení (výrok pod bodem III.).

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně podrobně vysvětlil, z jakých důkazů provedených v průběhu řízení vycházel při zjišťování skutkového stavu věci, jaké závěry z nich vyvodil ohledně pravdivosti či nepravdivosti účastníky řízení tvrzených skutečností a zejména na základě jakých důkazů neuvěřil tvrzením stěžovatelky, že žalobci jí v blíže časově neohraničeném období září až prosinec 2000 bránili v užívání pronajatých prostor k hostinské činnosti, které prý ona naopak chtěla po odstranění následků požáru i nadále k tomuto účelu využívat.

K dalším důkazním návrhům stěžovatelky (opakování svědecké výpovědi M. S., výpověď p. B. a pracovníků, kteří se rovněž podíleli na opravě nebytových prostor a předložení faktur svědkem Kajsrlíkem) soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětil, že s ohledem na rozsah a výsledky dosavadního dokazování považuje provádění jakéhokoliv dalšího dokazování ve věci za nadbytečné s tím, že by podle jeho názoru jen vedlo k nedůvodnému protahování řízení. K návrhu na výslech svědka p. B, přítele stěžovatelky, soud prvního stupně zdůraznil, že "nelze předpokládat, že by uvedl něco výrazně odlišného od skutečností uváděných žalovanou, přičemž důkazní hodnota jeho výpovědi by byla prakticky postavena na roveň účastnické výpovědi žalobců a žalované a měla by tedy v řízení hodnotu podružnou". Pokud se jednalo o návrh na opakování svědecké výpovědi svědkyně S., v tomto případě zaujal prvostupňový soud rovněž negativní stanovisko s odůvodněním, že skutečnost, že tato svědkyně viděla v restauraci koncem roku 2000 stavební materiál, není s ohledem na dosavadní závěry tohoto soudu v projednávané věci podstatnou.

Ze všech soudem prvního stupně podrobně v odůvodnění rozsudku uvedených důkazů učinil tento soud odpovídající závěr o skutkovém stavu s tím, že stěžovatelka během tříměsíční výpovědní doby dluh na nájemném za pronajaté nebytové prostory v domě žalobců nezaplatila, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by jí žalobci v užívání těchto prostor jakkoli bránili. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně žalobnímu návrhu na zaplacení částky 20 000,- Kč s příslušenstvím vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Co 257/2004-93 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadených výrocích pod bodem I. a III. K odvolacím důvodům stěžovatelky krajský soud uvedl, že po posouzení věci v mezích uplatněného odvolání dospěl k závěru, že odvolání ve vztahu k odvolacím důvodům podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. není důvodné, s ohledem na odvolací námitky stěžovatelky a pro úplnost svého odůvodnění však považoval za nutné zdůraznit, že s odůvodněním soudu prvního stupně, pokud tento soud nepřipustil provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelkou, se ztotožňuje pouze částečně, a soudu prvního stupně vytkl, že navrhovaný výslech svědka B. předem hodnotil s ohledem na jeho předpokládaný obsah; rovněž jeho vypovídací schopnost negoval nepřípustným poukazem na svědkův blízký vztah ke stěžovatelce přesto, že podle ustálené judikatury takový postup nemůže již předem odůvodňovat závěr, že výpověď svědka by byla (jen z tohoto důvodu) nevěrohodná resp. nepravdivá. Přes tuto skutečnost neshledal odvolací soud důvod ke změně nebo zrušení odvoláním napadeného rozsudku v souvislosti s případným doplněním dokazování, a to z toho důvodu, že stěžovatelka zejména v řízení před soudem prvního stupně nejen neprokázala, ale ani v souladu se svou skutkovou verzí netvrdila, "kdy, kým a jakým způsobem jí bylo bráněno v přístupu do nebytových prostor, resp. v jejich užívání a kdy konkrétně zamýšlela znovu obnovit podnikatelskou činnost v pronajatých prostorách". Výše uvedený nedostatek konkrétního (především časového) vymezení počátku a zejména konce jí prováděných prací v nebytových prostorách a časového období údajných prací žalobců prováděných bez jejího souhlasu podle zjištění odvolacího soudu absentuje i v odvolacím řízení, což v konečném důsledku činí další navrhované doplnění dokazování zjevně nadbytečným, neboť z nedostatků tvrzení stěžovatelky nelze dovodit směr, jakým by se mělo doplněné dokazování ubírat a zejména jaké skutečnosti by z případných výpovědí navržených svědků měly být zjištěny.

Na základě výše uvedených úvah proto odvolací soud dospěl k závěru, že především absence právně významných tvrzení stěžovatelky v návaznosti na provedenými důkazy zjištěný skutkový stav vylučuje provádění dalšího dokazování. Ke zvolené procesní obraně stěžovatelky odvolací soud poznamenal, že nelze než souhlasit s posouzením celé řady skutkových tvrzení stěžovatelky soudem prvního stupně jako v zásadě nevěrohodných, protichůdných a účelových, která neumožňují učinit jiný skutkový a právní závěr, než k jakému dospěl po provedeném dokazování i soud prvního stupně.

III.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a shledal ji přípustnou. Věc byla dále hodnocena z hlediska opodstatněnosti námitek stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním spisu vedeného Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 6/2004 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této nezávislé rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatou je polemika se skutkovými zjištěními a právním názorem obecných soudů, přičemž stěžovatelka provedené důkazy sama hodnotí, aniž ovšem bere v úvahu především zřetelné rozpory ve svých postojích a výpovědích v průběhu pravomocně skončeného řízení, jak to již správně konstatoval odvolací soud. Je samozřejmě právem stěžovatelky, ostatně v řízení před obecnými soudy zastoupené advokátem, jakou procesní obranu v té které fázi řízení zvolí a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhne. Pokud však, jako je tomu v projednávané věci, stěžovatelka nenabídne soudu dostatek jasných a konkrétně vymezených tvrzení, nelze důvodně očekávat úspěch ve sporu.

Stěžejní námitka stěžovatelky o porušení ústavně garantovaných práv a svobod směřuje do údajně neúplné protokolace jednání konaného před soudem prvního stupně dne 24. 5. 2004, během něhož prý nebylo do protokolu pojato prohlášení svědkyně M. S., že v pronajatých prostorách viděla stavební materiál, neboť se zde bouralo.

Protokol o jednání soudu je veřejnou listinou, který potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v něm osvědčeno (ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.) Tento důsledek je však možné spojovat jen s protokolem, který obsahuje všechny náležitosti požadované v ustanovení § 40 o. s. ř, a ustanovení § 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.

Z obsahu protokolace výpovědi výše jmenované svědkyně (založené na č. l. 50 - 51 spisu) se nepodává žádná námitka přítomné právní zástupkyně stěžovatelky, a to přesto, že na závěr jednání, po vyhlášení usnesení o odročení jednání na stanovený termín, byl protokol podepsán účastníky, jejich právními zástupci, zapisovatelkou a předsedou senátu. Předmětná námitka s žádostí o opravu protokolu je obsažena až v písemném podání právní zástupkyně stěžovatelky (doručené soudu prvního stupně dne 27. 5. 2004) s tím, že je dokladována "místopřísežným prohlášením" výše jmenované svědkyně. Jak vyplývá z protokolu na č. l. 68, soud prvního stupně při jednání tuto námitku přečetl, ale návrh na doplnění dokazování opakovaným výslechem svědkyně S. zamítl (s ohledem na poučení soudu podle ustanovení § 119a o. s. ř. a shodné prohlášení účastníků na č. l. 53, že nemají žádné další důkazní návrhy).

Postup soudu prvního stupně a následně i soudu odvolacího v této záležitosti nehodnotí Ústavní soud ve smyslu zákonnosti, ale jen s ohledem na ústavnost, tedy z pohledu možného porušení základních práv a svobod stěžovatelky garantovaných Ústavou, a v této souvislosti konstatuje, že nelze dospět k závěru o procesním pochybení, které by svou intenzitou dosáhlo úrovně porušení ústavnosti. K tomuto zjištění vedla Ústavní soud zejména skutečnost, že předmětná svědecká výpověď není ve věci podstatná.

Rovněž hodnotící úsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu na doplnění dokazování svědeckou výpovědí p. B., odporuje sice požadavkům judikatury obecných soudů v této otázce, jak ostatně zdůraznil i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nicméně i tato skutečnost ve spojení s názorem obecných soudů o nadbytečnosti a neúčelnosti předmětné svědecké výpovědi podrobně vysvětleným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Co 257/2004-93, na které Ústavní soud pro krátkost odkazuje, nemůže zakládat porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv a svobod.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný

Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Co 257/2004-93 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 6. 2004 č. j. 9 C 6/2004-69, podle § 79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005


Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.