III. ÚS 3297/12
III.ÚS 3297/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 352/2012-330, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2011 č. j. 5 Cmo 168/2011-291 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2011 č. j. 9 Cm 22/2007-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů vydaná v řízení o návrhu na obnovu řízení, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu zaručeného článkem 90 Ústavy České republiky a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Cm 68/2001 se podává, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 9. 2011 č. j. 5 Cmo 168/2011-291 potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2011 č. j. 9 Cm 22/2007-267, kterým byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, neboť stěžovatelem předložené "místopřísežné prohlášení" E. K., které mělo být důvodem obnovy řízení, se po obsahové stránce shodovalo se stěžovatelovým důkazním návrhem výslechem této osoby v původním řízení, který však soud nepřipustil, a proto lhůta k podání návrhu na obnovu řízení marně uplynula po třech měsících od právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě, vydaného v původním řízení. Vrchní soud tomuto závěru přisvědčil a doplnil, že s ohledem na uvedenou obsahovou shodnost není "místopřísežné prohlášení" ani novým důkazem a jeho pořízením stěžovatel jen "v podstatě obchází důkazní řízení, které předcházelo rozhodnutí, které je napadeno žalobou na obnovu řízení".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 352/2012-330 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku zásadního právního významu, která je podmínkou pro přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež jako jediné přichází ve stěžovatelově věci v úvahu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05 a sp. zn. IV. ÚS 563/03 řádně neposoudily jeho námitky, jež byly "způsobilé založit opačné rozhodnutí ve věci". Je přesvědčen, že "místopřísežné prohlášení" E. K. je důkazem, který nemohl bez své viny použít v původním řízení, neboť navrhovaný výslech svědkyně nebyl připuštěn, a proto mu nezbylo než vyhotovit její místopřísežné prohlášení až po ukončení řízení. Stěžovatel má rovněž za to, že je splněn i požadavek zachování lhůty k podání návrhu, neboť se mu v průběhu původního řízení nepodařilo zjistit místo pobytu jmenované E. K. (znovu se provdala a kromě změny příjmení změnila i bydliště), a proto si "místopřísežné prohlášení" nechal vyhotovit teprve poté, kdy ji "po letech" náhodně potkal.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; obecné soudy obšírně a srozumitelně osvětlily jak podmínky úspěchu žaloby na obnovu řízení (novosti předloženého důkazu) tak i její včasnosti (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně"), a na odpovídající části odůvodnění jejich rozhodnutí postačí jen odkázat.

Co do stěžovatelovy výtky, že nebyla hodnocena způsobilost navrženého důkazního prostředku přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, se patří uvést, že tuto otázku třeba posuzovat nebylo, jestliže žalobě nebylo možno vyhovět již z důvodu nedostatku novosti nabízeného důkazu.

Je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.