III. ÚS 329/05
III.ÚS 329/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 18. PROSINCE 2012 SP. ZN. Pl. ÚS 19/12.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) Ing. P. N. a 2) P. J., obou zastoupených JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Kovářská 17/1169, 190 00 Praha 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000, t a k t o :
I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
O d ů v o d n ě n í I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 byli navrhovatelé pro jednání ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu popsané uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) "tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002" a (1) P. N.odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let, (2) P. J. potom k souhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a to při současném uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, jakož i zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004 sp. zn. 3 To 97/2003 a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O dovolání jmenovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, jímž mimořádný opravný prostředek navrhovatelů odmítl, a to ve vztahu k (1) P. N. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, vůči (2) P. J. na základě téhož; pouze v části potom v rozsahu navrhovatelem řádně i obsahově uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadli navrhovatelé shodně koncipovanou, obsáhlou a podrobně odůvodněnou ústavní stížností s tvrzením, že se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této úmluvě. Navrhovatelé rovněž vyjádřili názor, že svým postupem se v jejich trestní věci rozhodující soudy dostaly do rozporu s čl. 1 Ústavy ČR. Proto se domáhali, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil. Z pohledu relevantního pro posouzení ústavní stížnosti, jak z níže řečeného se podává, P. J. konkrétně namítal, že odvolací soud v rozporu se zákonem konal dne 21. června 2004 veřejné zasedání "bez přítomnosti jeho obhájce", když při něm přečetl sdělení navrhovatele o vypovězení plné moci obhájci a s poukazem na § 37 odst. 2 tr. řádu rozhodl, že Mgr. Zápotočný je i nadále jeho obhájcem. Tento navrhovatel má za to, že citované ustanovení uplatněný postup nepřipouští, a pokud Nejvyšší soud, zabývaje se zmíněnou námitkou při jejím podřazení pod rozsah dovolacího důvodu ve smyslu § 265b písm. c) tr. řádu věcně, ji neakceptoval, dopustil se porušení jeho základních práv. Svůj návrh následně doplnil podáním ze dne 13. září 2005, v němž opětovně poukazoval na vady v zahájení trestního stíhání, dále na průtahy v předmětném řízení, které tudíž mělo být dle jeho názoru zastaveno, jakož i na (s odkazem na blíže popsané argumenty) "nejasnosti" ohledně "pravomocnosti" ve věci vydaných rozsudků obecných soudů. Navrhovatelé současně podali Ústavnímu soudu návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to s blíže rozvedeným poukazem na to, že vyšetřování je vyjmuto z kontroly moci soudní a je výhradně pod kontrolou moci výkonné. Namítají tak - stručně shrnuto - protiústavnost inkvizičního principu uplatňujícího se v omezeném rozsahu v trestním řízení a porušení principu rovnosti stran.
II. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal si Ústavní soud spis Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2000. Z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tento odmítl dovolání navrhovatelů směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 jednak poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem a v části, takto navíc toliko ohledně P.J. [dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu], z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Navrhovateli uplatněné dovolací námitky směřovaly zejména do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazovali pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat, a to v dalším i stran dovolacích důvodů formulovaných v § 265b odst. 1 písm. c), k), l), e) tr. řádu, když i při tomto nepodřazení argumentů navrhovatelů pod jimi označená zákonná ustanovení Nejvyšší soud postupoval rovněž ústavně konformním způsobem. Návrh brojící proti jeho usnesení byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný. Z uvedeného posléze plyne, že pokud navrhovatel P. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo s ohledem na shora řečené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§ 72 odst. 3, odst. 4 (a contrario) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve vztahu k navrhovateli P. J. [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud dodává, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v naraci ústavní stížnosti navrhovatel toto pochybení namítá. S odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu se lze ztotožnit, když z připojeného spisu obecného soudu je patrno, že navrhovatel, který svou neúčast na veřejném zasedání odvolacího soudu předem e-mailovou zprávou omluvil, e-mailovým sdělením, jež bylo odesláno 21. června 2004 v 10.15 hod., oznámil předsedovi senátu vypovězení plné moci Mgr. Zápotočnému s tím, že "žádá o přidělení advokáta ex offo" (č. l. 714). Přitom veřejné zasedání o konaném odvolání bylo nařízeno na den 21. června 2004 v 9.00 hod. (č. l. 705). Že bylo zahájeno až v 10.40 hod. bylo pouze důsledkem toho, že sekretářka obhájce JUDr. Pavla Kavinka v 8.30 hod. uvedeného dne sdělila soudu, že se obhájce obžalovaného P. N. nemůže dostavit k veřejnému zasedání a žádá o jeho odročení. K výzvě předsedy senátu, aby se sním telefonicky spojil přímo obhájce, mu krátce nato zavolal jeho substitut obhájce JUDr. Janouch a sdělil, že se nachází poblíž Roztoků. K dotazu, kde se přesně nachází a konstatování, že není problém, aby k jeho vozidlu byla vyslána hlídka Policie ČR, předsedu senátu informoval, že již nežádá o odročení veřejného zasedání a že se k němu, byť s určitými obtíženi, dostaví v 10.30 hod. (č. l. 715). To bylo zahájeno v 10. 40 hod. s tím, že obhájce P. J. uvedl, že mu tento vypověděl plnou moc a dále, že se domnívá, že pokračování v obhajobě je v rozporu se zákonem o advokacii, nejedná se o neodkladný úkon a lze "obžalovaného J. vyloučit z tohoto trestního řízení". Předseda senátu s poukazem na § 37 odst. 2 tr. řádu poté rozhodl, že Mgr. Zápotočný je i nadále povinen navrhovatele J. obhajovat (č. l. 717 spisu obecného soudu). Za popsané konstelace byl dle přesvědčení Ústavního soudu postup Vrchního soudu v Praze zcela v intencích citovaného zákonného ustanovení, pročež nebyly shledány námitky navrhovatele v daném ohledu opodstatněnými. V návaznosti na naposled uvedený stížnostní bod tudíž Ústavní soud posoudil návrh P. J. v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu. V rozsahu v odůvodnění návrhu uvedených ostatních stížnostních námitek s ohledem na řečené již stran navrhovatele P. N., jako podaný po lhůtě k tomu zákonem stanovené. III. Návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl posouzen ve vztahu ke každému z navrhovatelů pro výše uvedené, byť pouze poněkud, rozdílným způsobem. Ohledně P. J. bylo nutno, vycházeje z obsahu odůvodnění této části ústavní stížnosti, tj. konsekvencí plynoucích z břemena tvrzení zatěžujícího navrhovatele (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 34, č. 113; rovněž uveřejněn pod č. 512/2004 Sb.), zúžit okruh k posouzení předložených ustanovení na ta, jež se týkají vyšetřování, resp. státního zástupce a obžalovaného v jejich vzájemném postavení v trestním řízení. Tento prostor byl přitom se zřetelem na vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti zúžen i možností přezkoumat pouze ústavnost § 37 odst. 2 tr. řádu a dále ustanovení, jež byla v trestní věci navrhovatele aplikována (§ 74 zák. č. 182/1993 Sb.) a současně dopadají toliko na dovolací řízení. Z pohledu vymezeného obsahem odůvodnění návrhu senát Ústavního soudu protiústavnost předmětné úpravy neshledal. Pokud se týče P. N., dopadají i na jeho shodný návrh závěry takto vyslovené s tím, že z podnětu jeho návrhu nadto nebylo lze přezkoumávat ani ústavnost ustanovení § 37 odst. 2 tr. řádu. Vzhledem k takto stručně vyloženým důvodům byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného zákonného předpisu odmítnuty [§ 43 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.