III. ÚS 328/16
III.ÚS 328/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Polanského, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 3566/2015-155 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 č. j. 14 Co 287/2014-137, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že žalobou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení odškodnění ve výši 937 710 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdil, že mu vznikla majetková újma spočívající v ušlém zisku v souvislosti s výkonem vazby trvající 208 dní v trestním řízení, jež skončilo zproštěním obžaloby v celém rozsahu (dále též "původní řízení").

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 C 78/2014-77 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 937 710 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7, 75 % p. a. od 20. 11. 2011 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 18. 11. 2011 do 19. 11. 2011 z částky 937 710 Kč (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Obvodní soud vycházel ze zjištění, že stěžovateli v původním řízení vznikla škoda spočívající v ušlém zisku v požadované výši, když stěžovatel v důsledku nezákonné vazby nemohl provozovat podnikatelskou činnost, kterou do doby vzetí do vazby vykonával. Obvodní soud dovodil, že byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za uvedenou škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. K námitce vedlejší účastnice, že její plnění z titulu odpovědnosti za předmětnou škodu by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť podnikatelská činnost stěžovatele spočívala v "provozování prostituce", soud prvního stupně poukázal na zjištění z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 56 T 2/2010, kterým byl stěžovatel uvedených obvinění pravomocně zproštěn.

4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 14 Co 287/2014-137 v I. výroku rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 937 710 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 20. 11. 2011 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dovodil, že uplatněný nárok stěžovatele je sice co do právního základu oprávněný, odchýlil se však od skutkového závěru obvodního soudu, že stěžovatel prokázal odůvodnění nároku co do jeho výše. Současně dal za pravdu vedlejší účastnici, že přiznání uplatněného nároku stěžovateli by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť podnikatelská činnost stěžovatele spočívala v provozování prostituce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 3566/2015-155 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z pohledu toho, jak stěžovatel vymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, nelze dovodit, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v řešení právní otázky aplikace dobrých mravů ve podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ve vazbě na jím zjištěné (jedinečné) skutkové okolnosti případu byl v rozporu s cit. rozhodnutím dovolacího soudu, ani nelze dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím jakkoliv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu a aplikace dobrých mravů. Závěr městského soudu o kolizi s dobrými mravy je i v tomto případě postaven na poměření zjištěných konkrétních (jedinečných) skutkových okolností případu, přičemž aplikační úvaha odvolacího soudu (právě s ohledem na zjištěný skutkový stav věci) podle Nejvyššího soudu nevychází z nelogické, svévolné či nepředvídatelné úvahy, nýbrž je výsledkem (z pohledu poměření ustálené judikatury dovolacího soudu) předvídatelné subsumpce závěru o skutkovém stavu pod aplikované pravidlo chování (zde § 3 odst. 1 občanského zákoníku). Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že požadavek dovolatele je rozporný s dobrými mravy, je podle názoru Nejvyššího soudu logické, že v takto učiněném závěru je (implicite) obsažen i názor, že v takovém případě není již třeba zabývat se tím (jak namítá dovolatel v dovolání) "jak citelný dopad na žalobce bude mít případné nepřiznání takového nároku", poněvadž soulad s dobrými mravy musí být vždy zachován, respektive (již ze samotné povahy věci) nepřichází v úvahu procesní situace, aby soud přiznal žalobou uplatněný nárok za současného konstatování, že jeho uplatnění je v rozporu s dobrými mravy (šlo by o věcný protimluv, pro který by takto vydané soudní rozhodnutí z pohledu správnosti právního názoru nemohlo obstát).

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu obsaženým v napadeném rozsudku, neboť městský soud prostřednictvím korektivu "dobrých mravů" dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku upřel stěžovateli jeho základní ústavní právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím. Městský soud tak nadřadil podústavní právní předpis - občanský zákoník - ústavnímu právnímu předpisu - Listině. Uvedený postup městského soudu je podle stěžovatele rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konkrétně např. s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3653/11.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu nálezů Ústavního soudu týkajících se otázky odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel například odkazuje na nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), z něhož lze dle jeho názoru dovodit, že nesmí-li dojít k omezení rozsahu základního práva ani aplikací speciálního "prováděcího" zákona č. 82/1998 Sb., pak tím spíše není možno omezovat toto základní právo s odkazem na obecná ustanovení občanského zákoníku. Dále stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567) a ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU).

8. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že městský soud zcela nesprávně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, sp. zn. 33 Cdo 1843/2008 a sp. zn. 22 Cdo 1773/2003), neboť jsou na tento případ neaplikovatelné, jelikož se týkají sporů, které se základních ústavních práv účastníků přímo nedotýkají.

9. Stěžovatel uvádí, že městský soud v napadeném rozsudku sepjetí požadavku stěžovatele s ústavním právem vůbec nezohlednil (právě naopak) a rovněž zcela ignoroval Ústavním soudem jasně vyslovenou bezpodmínečnou odpovědnost státu za nezákonné jednání či postupy, kterými došlo k nedůvodnému a neoprávněnému omezení základních práv jednotlivce.

10. Vedlejší účastnicí vznesenou námitku nemravnosti požadavku stěžovatele považuje stěžovatel za rozpornou s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice se snaží využít tuto námitku ke zbavení objektivní odpovědnosti vůči stěžovateli. Uvedená námitka je na újmu právní jistoty stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že pro něj je poskytnutí finanční náhrady za majetkovou škodu prakticky jedinou nadějí jak úspěšně obnovit jakoukoliv podnikatelskou činnost a výrazně zlepšit své současné slabé sociální, společenské a finanční postavení. Stěžovatel připomíná, že jeho současná neradostná životní situace byla způsobena brutálním, nezákonným a dlouhodobým zásahem vedlejší účastnice do jeho základních lidských práv a stěžovatel od vedlejší účastnice požaduje pouze spravedlivou náhradu způsobených škod. Vedlejší účastnice mu však do současné doby za způsobenou majetkovou škodu neuhradila vůbec žádné odškodnění. Je-li tedy v tomto řízení možno hovořit o rozpornosti nějakého jednání s dobrými mravy, pak je to právě a jedině v souvislosti s uvedeným postojem vedlejší účastnice.

11. Stěžovatel dále uvádí, že druhým důvodem k závěru, že jeho požadavek je v rozporu s dobrými mravy, spatřuje městský soud v tom, že stěžovatel nedanil veškeré příjmy pocházející z jeho podnikatelské činnosti a dopouštěl se tak daňových úniků. Tento závěr městský soud vyvozuje především z dokazování provedeného v odvolacím řízení, přičemž stěžovatel poukazuje na zjevné a zásadní vady v tomto dokazování, kterých se odvolací soud dopustil a jejichž intenzita měla za následek porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel namítá, že zatímco obvodní soud provedl důkazy přímým výslechem svědků a účastníků řízení, z nichž učinil skutkové závěry, městský soud provedl sám pouze výslech jednoho ze svědků a své (zcela odlišné) skutkové závěry opřel především o písemné výpovědi obžalovaných z trestního řízení, které ani v nalézacím, ani odvolacím řízení provedeny nebyly, a ke kterým se tak stěžovatel neměl možnost vůbec vyjádřit. Opírá-li odvolací soud své skutkové závěry především o výpovědi tří obžalovaných z trestního řízení, není možné takové závěry akceptovat, a to tím méně, mají-li sloužit k odůvodnění zamítnutí ústavně zaručeného práva stěžovatele. Městský soud dále podle stěžovatele interpretoval jeho výpověď z trestního řízení zcela jinak, než byla v trestním řízení zaznamenána. V extrémním rozporu s provedeným dokazováním shledává stěžovatel dále závěr městského soudu, že stěžovatel neprokázal dostatečně hodnověrně výši způsobené škody. Městský soud podle stěžovatele dále účelově interpretoval výpověď svědkyně Zachariáš Bezděkové tak, aby tím podpořil důvodnost svého tvrzení o nemravnosti stěžovatelem uplatněného nároku. Stěžovatel poukazuje na to, že obvodní soud v průběhu prvního řízení od něj účetní podklady k prokázání jeho nároků nevyžadoval, stěžovatelem předložené důkazy považoval za dostatečné a na jejich základě rozhodl o oprávněnosti jeho požadavku. Stěžovatel tak zcela oprávněně a s důvěrou v rozhodnutí obvodního soudu považoval svůj nárok za dostatečně prokázaný. Kdyby v rámci prvního řízení obvodní soud považoval za nutné provést výslech svědkyně Zachariáš Bezděkové a nároky stěžovatele dále doložit zmiňovanými účetními podklady, mohly být tyto důkazy provedeny, neboť v této době jejich skartování ještě neproběhlo.

12. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud měl napadený rozsudek posoudit optikou ústavního práva a toto posouzení mělo jednoznačně vést k jeho zrušení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně jestliže by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 17. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. 18. V předmětné věci městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že bylo prokázáno, že stěžovatel nedanil všechny své příjmy a nechal skartovat podklady, které by o tom svědčily a mohly by sloužit k prokázání jeho nároku uplatněného touto žalobou. Stěžovatel tedy nebyl schopen prokázat hodnověrně výši příjmu v rozhodné době. Městský soud poukázal na to, že podstata § 3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech tkví v úmyslu zákonodárce postihnout právě ty případy, kdy je sice chování podle práva, ale přesto sleduje nemravné cíle, nebo má nemravné důsledky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1773/2003).

19. Městský soud dovodil, že za situace, kdy stěžovatel v baru provozoval prostituci (což nebylo předmětem dokazování, neboť to bylo zřejmé již z obsahu trestního spisu), zdaňoval pouze některé své příjmy, nechal skartovat podklady týkající se účetnictví v rozhodné době, pak odvolací soud, na rozdíl od obvodního soudu, shledal požadavek stěžovatele za rozporný s dobrými mravy. Městský soud proto dovodil, že stěžovateli tak nenáleží ani náhrada ušlého zisku v paušální výši dle § 30 zákona. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

20. Rovněž závěry Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by napadený rozsudek městského soudu v řešení právní otázky aplikace dobrých mravů podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve vazbě na jím zjištěné (jedinečné) skutkové okolnosti případu, byl v rozporu s cit. rozhodnutím dovolacího soudu, ani nelze dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím jakkoliv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu a aplikace dobrých mravů.

21. Ústavní soud uvádí, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. 22. Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, nenaznačuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 odst. 2 Ústavy). V předmětné věci však nejde o tento případ. 23. Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Nelze však opomenout ani odst. 4 cit. článku, který stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím proto nelze interpretovat a aplikovat bez dalšího, ale v návaznosti na zákonnou právní úpravu.

24. Odkazy stěžovatele v ústavní stížnosti na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se odpovědnosti státu za škodu neshledal Ústavní soud případnými, neboť tato rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána na základě skutkově odlišných okolností toho kterého případu a v dané věci je tak nelze bez dalšího aplikovat.

25. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu i Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.