III. ÚS 328/10
III.ÚS 328/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) G. P. a B) G. M., oba právně zastoupeni Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou AK se sídlem U Kanálky 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 8 Cmo 408/2009-264 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. října 2009 č. j. 30 Cm 221/2009-235, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. února 2010, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 8 Cmo 408/2009-264, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. října 2009 č. j. 30 Cm 221/2009-235, a to pro porušení článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 8 Cmo 408/2009-264 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. října 2009 č. j. 30 Cm 221/2009-235, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na vydání předběžného opatření vůči společnosti ALIMENTARE a. s., týkající se zákazu zcizení a zatížení označených nemovitostí (výrok pod bodem I.), dále zamítl návrh na vydání předběžného opatření účastníkům ad 1), ad 2) a ad 3) ohledně zcizení či zatížení označených akcií (výroky pod body II., III., a IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné konstatoval, že poměry účastníků, které zatímně mohou být v tomto řízení upraveny, jsou poměry akcionáře - navrhovatelů a ve vztahu k tomuto předběžnému opatření akciové společnosti - účastníka ad 4). Navrhovatelé však předběžným opatřením žádají upravit něco, co se úpravy těchto poměrů netýká, a to nakládání společnosti s jejím majetkem. Okolnost, zda společnost předmětné nemovitosti prodá, případně s nimi bude jinak nakládat (disponovat), se nijak neodrazí na vztahu navrhovatelů a společnosti, jenž je určen množstvím, druhem a jmenovitou hodnotou navrhovateli držených akcií společnosti. Proto podle odvolacího soudu nemůže navrhované předběžné opatření plnit účel zatímní a předběžné úpravy poměrů účastníků, a proto odvolací soud považuje tento návrh na jeho nařízení nedůvodný.

Pokud jde o návrh na nařízení předběžného opatření ohledně označených akcií, vztahujících se k účastníkům ad 1), ad 2 a ad 3), odvolací soud konstatoval, že předpokladem úspěšnosti navrhovaného předběžného opatření je osvědčení tvrzení, z něhož by vyplývalo, že v době rozhodování soudu o navrhovaném předběžném opaření lze takové předběžné opatření vůči označeným účastníkům nařídit především proto, že tito účastníci v době rozhodování soudu o něm označené akcie mají. Navrhovatelé však takováto tvrzení v návrhu na nařízení předběžného opatření neuvádějí; ostatně s ohledem na to, jakým způsobem lze akcii na majitele převést (viz ust. § 156 odst. 7 obch. zák. a ust. § 17 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., v platném znění), je takové případné tvrzení obtížné osvědčit. Tvrdí-li navrhovatelé jako nejzazší dobu, kdy účastníci vykonávali akcionářská práva i na základě označených akcií, valnou hromadu, konanou dne 8. srpna 2008, pak z výše uvedeného pohledu [výše označené akcie jako majetek účastníků ad 1), ad 2 a ad 3) v době podání návrhu na předběžné opatření] považoval odvolací soud jejich tvrzení za nedostatečná. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za důvod, pro který nemohlo být tomuto návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno. S ohledem na uvedené odvolací soud nepovažoval za potřebné (efektivní) zabývat se dalšími odvolacími námitkami, neboť na konečné rozhodnutí odvolacího soudu by přijaté závěry neměly žádný vliv.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že podali ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci žalobu o určení vlastnického práva k akciím, žalobu o určení neúčinnosti úpisu akcií a žalobu o určení neplatnosti akcií společnosti ALIMENTARE, a. s. Dále stěžovatelé podali návrh na vydání předběžného opatření vůči společnosti ALIMENTARE a. s., týkající se zákazu zcizení a zatížení označených nemovitostí, a dále návrh na vydání předběžného opatření účastníkům ad 1), ad 2) a ad 3) ohledně zcizení či zatížení označených akcií. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením ze dne 8. října 2009 č. j. 30 Cm 221/2009-235 oba návrhy na nařízení předběžných opatření zamítl.

Stěžovatelé mají za to, že krajský soud po nich požadoval prokázat, respektive osvědčit nikoli důvodnou obavu ze skutečnosti, jíž mají předběžná opatření zamezit, ale již samotnou existenci takové skutečnosti. Navíc soud prý přehlédl skutečnost, že ohledně zamezení dispozice s akciemi - s ohledem na způsob jejich převodu a důsledky, které by to pro danou věc mělo - již samotná právní situace odůvodňuje nařízení předběžné úpravy poměrů. V této rovině tedy obecné soudy chtěly po stěžovatelích více, než zákon vyžaduje, respektive vyžadovaly po nich posečkat s návrhem do doby, kdy skutečnosti, kterým měly návrhy zabránit a kterých se navrhovatelé důvodně obávali, nastanou. Soudy tedy stěžovatelům ukládaly počkat s návrhem do doby, kdy již bude návrh zbytečný - v důsledku čehož jim odepřely právo na soudní ochranu jejich práv ve smyslu článku 36 Listiny.

Stěžovatelé dále namítají, že způsob, jakým se s napadeným rozhodnutím krajského soudu vypořádal vrchní soud, nese typické znaky neústavní "překvapivosti". Z obou napadených usnesení prý jednoznačně plyne, že oba soudy se k celé věci z hlediska právního názoru postavily naprosto odlišně. Stěžovatelé namítají, že zejména rozhodnutí vrchního soudu nedostálo požadavkům řádného odůvodnění, jak vyžaduje právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny. Vrchní soud se prý vůbec nezabýval námitkami stěžovatelů. Stěžovatelé mají za to, že vrchní soud se opomněl vypořádat s odvolacími argumenty stěžovatelů a založil tak neústavní nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozdíly v právním odůvodnění obou soudních rozhodnutí dosahují intenzity neústavní překvapivosti, neboť jim byla odepřena možnost účinně svá práva hájit a ve světle odlišného právního názoru odvolacího soudu patřičně argumentovat a tvrdit.

Stěžovatelé mají dále za to, že rozhodnutí vrchního soudu nese typické znaky neústavního, zužujícího formalismu, svévole, disproporcionality, přehlížení důsledků daného rozhodnutí a nereflektování potřeb ekonomické a společenské sféry, jež vedou v daném případě k odepření soudní ochrany a spravedlnosti vůbec a v důsledku rovněž ke ztrátě důvěry účastníků právních vztahů v soudní ochranu jejich práv, v soudní moc a v právní stát jako takový, a toto rozhodnutí tedy je v rozporu s článkem 36 Listiny.

Stěžovatelé napadají zamítnutí návrhu na zamezení dispozice s akciemi z důvodu neprokázání skutečnosti, že žalovaní v době rozhodování soudu prvního stupně akcie drží, přičemž ve stejné větě vrchní soud konstatuje, že takový důkaz s ohledem na daný právní vztah nelze přinést. Stěžovatelé mají za to, že pro nařízení předběžného opatření postačí osvědčení, tedy pravděpodobnost hlavního žalovaného nároku včetně podmínek řízení - tedy de facto osvědčení (pravděpodobnost), že je žaloba podána po právu. Postačí prý osvědčení (pravděpodobnost) existence daného právního vztahu, nikoli jeho prokázání na úrovni nalézacího řízení. Pokud však vrchní soud požaduje prokázání existence daného právního vztahu, přičemž zároveň přiznává, že takový důkaz přinést nelze, pak činí pro daný právní vztah veškerou právní ochranu nemožnou a zákonná ustanovení o předběžném opatření obsoletními - a navíc tak prý činí vpravdě odzbrojujícím, až absurdním způsobem.
III. Ústavní soud především připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud s odkazem na svoji konstantní judikaturou konstatuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky.

Tento předpoklad je důležitý především z toho důvodu, že Ústavní soud v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod teprve poté, co řízení bylo jako celek skončeno, tedy hodnotí spravedlnost průběhu procesu. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo flagrantním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva či svobody.

Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podrobována přezkumu ze strany Ústavního soudu jen s určitým omezením a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností zasahují nikoli konečným způsobem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, tedy nikoli posouzení podmínek pro jeho nařízení, to je zásadně věcí obecných soudů (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 3061/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se omezuje na posouzení toho, zda rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole rozhodujícího soudu. Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 20. června 2007 sp. zn. III. ÚS 36/07, má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo návrh činí, především prokázána potřeba zatímní úpravy (právních) poměrů účastníků [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tato potřeba vyvstává v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily "nezvratný stav". Ústavní soud se ve svých dřívějších rozhodnutích (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01, sp. zn. III. ÚS 3284/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz) zabýval smyslem předběžného opatření i jeho možnými dopady do sféry práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a v této souvislosti dovodil, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (ovšem nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání (nařízení) předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (článek 90 Ústavy)". Platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opaření směřovat,.... nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření je opatřením dočasné povahy s omezenou dobou trvání (ust. § 77 o. s. ř.), jímž v žádném případě není prejudikován výsledek sporu. Současně je ve smyslu ustálené judikatury vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám (přičemž tento nárok nemusí být prokázán nepochybně).

Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, zatímco u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Prokázat potřebu nařízení předběžného opatření je povinností navrhovatele. Pokud se týká povinnosti navrhovatele prokázat existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, jde skutečně o zásadní podmínku. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí být navrhovatelem nejen tvrzeny, ale především navrhovatel musí o nich soud přesvědčit. V této souvislosti je třeba připomenout, že se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat.

Je třeba vždy mít na zřeteli skutečnost, že i když podkladem pro rozhodnutí soudu, zda nařídit či nikoli předběžné opatření, nejsou (a pro krátkost tohoto řízení ani nemohou být) výsledky dokazování v procesním smyslu, je třeba vždy trvat na tom, aby navrhovatel výše uvedenou povinnost splnil. Jestliže navrhovatel opírá důvodnost svého požadavku jen na ničím nepodloženém tvrzení, nemá soud v podstatě na čem vystavět svůj kladný závěr v takové otázce.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (článek 90 věta prvá Ústavy České republiky), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci důvody byly či nebyly dány.

V projednávané věci se soud prvního stupně v době vydání (vyhlášení) svého usnesení zabýval tím, zda je dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků a v této souvislosti dospěl k zápornému závěru. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy odpovídajícím způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudily, zda je v předmětné věci dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, a řádně zvážily, zda v předmětné věci jsou dány důvody pro vydání předběžného opatření. K vydání rozhodnutí, kterým nebylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, přistoupil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poté, co dospěl k závěru, že navrhovateli uváděné důvody nejsou takové povahy, aby z nich vyplývala potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Navrhovatelé tedy podle krajského soudu ve smyslu ust. § 102 odst. 1 a § 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. neprokázali potřebu zatímní úpravy poměrů. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž své rozhodnutí dostatečným a přiléhavým způsobem odůvodnil.

Rozhodnutí v projednávané věci tak nelze považovat za projev svévole, přičemž posouzení existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření je věcí obecných soudů.

Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti a rozhodování výše označených obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.