III. ÚS 328/05
III.ÚS 328/05 ze dne 11. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. D. C., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 4. 2005 č. j. SCPP-1079/C-233-2005, a proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké policie Brno-město ze dne 2. 3. 2005 č. j. SCPP-12/BR-I-SV-2005, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 6. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 4. 2005 č. j. SCPP-1079/C-233-2005, jakož i rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké policie Brno-město ze dne 2. 3. 2005 č. j. SCPP-12/BR-I-SV-2005, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním formálních procesních náležitostí, neboť pouze v případě jejich splnění je oprávněn se ústavní stížností zabývat také věcně. Ústavní stížnost byla podána po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, přičemž soudní přezkum je v této věci podle § 171 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyloučen.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 4. 2005 č. j. SCPP-1079/C-233-2005, bylo podle ust. § 59 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítnuto odvolání pana N. D. C. a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké policie Brno-město ze dne 2. 3. 2005 č. j. SCPP-12/BR-I-SV-2005, kterým bylo panu N. D. C. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti na 1 rok, tj. do 2. 3. 2006, neboť cizinec pobýval na území po uplynutí doby platnosti víza, ač k tomu nebyl oprávněn; podle ust. § 118 odst. 1 cit. zák. byla určena lhůta k vycestování z území ČR do 15. 3. 2005 a podle ust. § 55 odst. 2 správního řádu byl vyloučen odkladný účinek odvolání. Stalo se tak poté, co Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2004 odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost podanou stěžovatelem v rámci předchozího řízení o udělení azylu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na adrese Karviná, Horní Suchá se nezdržoval, neboť pobýval u své dcery N. T. N., jejího manžela a u svých dvou vnoučat v Boskovicích, protože byl dlouhodobě nemocný, bez zdravotního pojištění, a proto se o něj starala dcera. Z toho důvodu se o odmítnutí kasační stížnosti nedověděl, neboť pošta mu byla doručována do Karviné a nebyl tak k dispozici pracovníkům cizinecké policie, kteří se mu snažili doručit oznámení o ukončení řízení o kasační stížnosti.

Stěžovatel uvádí, že po té, co se dověděl o odmítnutí kasační stížnosti, byl rozhodnut z území České republiky legálně odcestovat na základě výjezdního aktu, a znovu se do České republiky vrátit na základě žádosti o dlouhodobý pobyt, neboť se na území České republiky nenachází pouze jeho dcera s vnoučaty, ale měla zde za několik týdnů pobývat i jeho manželka na základě dlouhodobého víza. Po té, co stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění, jeho manželka skutečně do České republiky přicestovala a žije zde na základě dlouhodobého víza.

V ústavní stížnosti stěžovatel považuje správní vyhoštění za nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života tak, jak jej má na mysli ust. § 119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanovisko správních orgánů, že zásah do rodinného života stěžovatele není nepřiměřený, protože jeho dcera je zletilá a zaopatřená a manželka do České republiky přicestovala až po té, co bylo řízení o vyhoštění zahájeno, je podle stěžovatele v rozporu se smyslem ust. § 119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím i se základními právy stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že správní orgány opomíjejí skutečnost, že stěžovatel má zcela zřejmě ke své dceři a vnoučatům hluboký vztah, což vyplývá z toho, že o něj pečovali v době jeho nemoci. Rovněž správní orgány zcela opomíjejí to, že z evidencí cizinecké policie vyplývá, že stěžovatel řadu let neopustil Českou republiku a rovněž ani jeho manželka řadu let do České republiky nevstoupila. Je tedy podle stěžovatele zřejmé, že pokud je vyhoštění realizováno, znemožňuje stěžovateli vrátit se legálně do České republiky po dlouhou dobu a obnovit tak po několika letech faktické normální manželské a rodinné soužití celé rodiny, zahrnující manželku, dceru s manželem a vnoučata.

III.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Uvedené závěry lze vztáhnout i na správní orgány a jejich rozhodování v případech, kdy proti jejich rozhodnutí není možné podat správní žalobu.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V projednávané věci vycházel správní orgán ze zjištění, že cizinec přicestoval na území České republiky dne 21. 4. 2001 bez víza a cestovního dokladu. Dne 29. 4. 2001 podal v přijímacím středisku Vyšní Lhoty žádost o udělení azylu pod jménem N. M. C. Dne 13. 2. 2004 bylo řízení o udělení azylu pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ve věci žádosti o udělení azylu v České republice. Cizinec podal v zastoupení kasační stížnost s návrhem na odkladný účinek. Dne 26. 5. 2004 odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci dne 8. 7. 2004, čímž zanikla platnost víza za účelem strpění pobytu č. JI0001279 vydaného dne 4. 3. 2004. Stěžovatel tedy pobýval od 9. 7. 2004 do 2. 3. 2005 v České republice bez platného víza. Délka platnosti správního vyhoštění byla po posouzení závažnosti jednání cizince správním orgánem stanovena na jeden rok, tj. do 2. 3. 2006. Správní orgán neshledal, že by dopad rozhodnutí byl nepřiměřený s ohledem na soukromý a rodinný život cizince, když ten do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 2. 3. 2005 neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat na nepřiměřenost dopadu rozhodnutí.

Odvolací orgán se v odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatele rovněž zabýval tím, zda rozhodnutí o správním vyhoštění neznamená nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života, dospěl však stejně jako správní orgán prvního stupně k zápornému závěru. Dle zjištění správního orgánu cizinec do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 2. 3. 2005 uvedl, že jeho dcera N. T. N., která pobývá na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu, je zaopatřená a samostatná. Tyto skutečnosti potvrdil stěžovatel svým podpisem. Odvolací orgán dále konstatoval, že po celou dobu pobytu cizince na území ČR pobývala jeho manželka P. T. H., mimo území ČR. K jejich odloučení tedy došlo již před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění. Odvolací správní orgán proto uzavřel, že nelze přijmout námitku, že se jedná o takové osobní či rodinné vazby k území České republiky, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy ve smyslu ust. § 119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Se zřetelem k výše uvedenému považuje Ústavní soud závěr odvolacího správního orgánu o tom, že v právní věci stěžovatele rozhodnutím o jeho správním vyhoštění nedošlo ve smyslu ust. § 119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života, za ústavně konformní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.

Ústavní soud podotýká, že žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, a je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (§ 51 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.