III. ÚS 327/05
III.ÚS 327/05 ze dne 2. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 327/05

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou v Praze 1, Václavské náměstí 17, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, čj. 6 T 287/2004-200, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2005, čj. 31 To 53/2005-228, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 27. 6. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2005, čj. 31 To 53/2005-228, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, čj. 6 T 287/2004-200, s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Dle posledně citovaného ustanovení je ústavní stížnost možno podat teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu, napadenému touto ústavní stížností, rovněž dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. To v trestním řízení přitom nepochybně představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu). Vzhledem (zejména) k tomu, že dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání lze, z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, po ústavním stěžovateli vždy požadovat. Je ale na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, shledána přípustnou.

Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu § 265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje a Ústavnímu soudu, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných, nepřísluší, aby se pouštěl do ústavněprávního přezkumu věci stěžovatele před tím, než dané řízení bude ukončeno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; o takový případ však v dané věci nejde.

Ústavní soud je rovněž názoru, že není důvodu vyčkávat se svým rozhodováním až do doby, než bude o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnuto, neboť k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod. Stěžovatel podáním dovolání vyjadřuje, že je považuje za efektivní prostředek ochrany svých práv, přičemž je jeho povinností jej uplatnit "řádně" (ústavní stížnost nemůže být chápána jako jakási pojistka pro případ eventuálních pochybení stěžovatele při uplatňování daného mimořádného prostředku). To na něm lze - přestože se nemusí vždy jednat o otázku jednoduchou - spravedlivě požadovat, a to vzhledem k povinnému právnímu zastoupení. V takovém případě má pak stěžovatel lhůtu pro podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu otevřenu.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.