III. ÚS 3265/10
III.ÚS 3265/10 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti společnosti TRIBECA Holdings Corporations, sídlem Seychelles, Mahe Victoriam, 307 Victoria House, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 6 Cm 108/2008 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 4 Cmo 207/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo v její občanskoprávní věci rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě ke zpětvzetí žaloby stěžovatelky zrušil předtím vydaný směnečný platební rozkaz, řízení zastavil, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 379 026,90 Kč. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením nákladový výrok soudu prvního stupně potvrdil, a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 560 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při řešení otázky náhrady nákladů řízení aplikovaly zcela formalisticky a "mechanicky" ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., aniž by přihlédly k důvodům, jež ji vedly ke zpětvzetí žalobního návrhu. S odkazem na závěry Ústavního soudu vyslovené ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 33/97, II. ÚS 557/04, II. ÚS 439/06, I. ÚS 1310/09, III. ÚS 3299/09, III. ÚS 3332/09 a v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Beer proti Rakousku a Baumann proti Rakousku zdůrazňuje, že obecné soudy v její věci nepřihlédly ke všem okolnostem, které mohly mít vliv na stanovení povinnosti náhrady nákladů řízení, a tím porušily její základní práva. Povinnost k náhradě nákladů řízení jí byla uložena, přestože zastavení řízení objektivně nezavinila; učinila tak poté, co zjistila, že - prizmatem českého insolvenčního práva - byl na majetek žalované v Německé spolkové republice prohlášen konkurs, čímž dané řízení pro ni ztratilo jakýkoliv hospodářský smysl. Proto se stěžovatelka domnívá, že v kontextu uvedených skutečností "mohly obecné soudy aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.", případně dle jimi aplikovaného ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo právě v důsledku skutečností na její straně. Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatelka i na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 1226/08), dle které není možno v exekučním řízení uložit oprávněnému náhradu nákladů exekuce, pokud oprávněný zastavení exekuce nezavinil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, (ostatní jí dovolávaná ustanovení jsou ve své podstatě k těmto ustanovením akcesorická), jimiž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Obecné soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - oproti přesvědčení stěžovatelky - dostatečně a srozumitelně odůvodnily.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde) nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou aplikační libovůli.

V obecné rovině se k otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy je namítáno použití (či nikoli) ustanovení § 150 o. s. ř., neboť jeho prostřednictvím obecné soudy aplikují normu s relativně neurčitou hypotézou, otevírající relativně široký prostor pro konkrétní uvážení.

Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úsudek soudu je výrazem očividné libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněné, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Nic z těchto podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí.

Stěžovatelka v ní jen polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, čím by spor o jeho výklad mohl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti odůvodnění odvolacího soudu klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.

Ostatně i z hledisek podústavních nelze rozhodnutím obecných soudů ničeho vytknout; rozhodné ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. aplikovaly zcela standardně, včetně dovozené podmínky stěžovatelčina zavinění na tom, že řízení bylo zastaveno (srov. tradiční koncept zavinění "procesního", v němž úvahy o "hospodářském" důvodu zpětvzetí žaloby nemají místa). Nemůže se tedy uplatnit případná kritika z rozhodnutí překvapivého či nepředvídatelného, stejně jako z nedostatku jeho srozumitelného odůvodnění (platí opak; jmenovitě odůvodnění odvolacího soudu je očividně úplné, výstižné a přesvědčivé). Možnosti relevantní oponentury prostřednictvím § 150 o. s. ř. (jako více než omezené) vystihuje ostatně sama stěžovatelka, pakliže argumentuje (pouze) tím, že obecné soudy toto ustanovení v její věci aplikovat "mohly"; o dosažení úrovně ústavní (natožpak "protiústavní") již nemůže být řeči očividně.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.