III. ÚS 326/05
III.ÚS 326/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 4. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti MUDr. I. G., zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Moravské nám. 3, proti postupu policejního orgánu a státního zastupitelství, týkajícího se opatření policejního komisaře ze dne 25. 1. 2005, vydaného ve věci Policie ČR, Městské ředitelství SKPV, OHK pod ČTS: MRBM 229/OHK-TČ-2-2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti postupu policejního orgánu a státního zastupitelství v souvislosti s vydáním shora označeného opatření o přibrání znalce k vyšetření jejího duševního stavu v trestním řízením proti ní vedeném pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. s tvrzením, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu soukromí, cti, pověsti a důstojnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina") ve spojitosti s obecnou zásadou přiměřenosti stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a připojeného spisového materiálu Policie ČR, Městského ředitelství, odboru hospodářské kriminality v Brně je patrno, že v rámci trestního stíhání stěžovatelky pro uvedený trestný čin přijal policejní orgán dne 25. 1. 2005 opatření o přibrání znalců k vyšetření duševního stavu stěžovatelky, aniž toto opatření blíže odůvodnil. Městské státní zastupitelství v Brně, které stěžovatelka s odvoláním na ust. § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu požádala o přezkoumání tohoto postupu a domáhala se zrušení uvedeného opatření, jejím námitkám nevyhovělo, ve vyrozumění ze dne 17. 2. 2005 uvedlo, že nebylo shledáno takových pochybení, pro která by mělo být opatření zrušeno, přičemž důvody přibrání znalce k vyšetření duševního stavu odůvodnilo chováním stěžovatelky během výslechů na Policii a v průběhu prohlídky nebytových prostor. Stěžovatelka se poté obrátila na Krajské státní zastupitelství v Brně s podnětem k vykonání dohledu ve smyslu ust. § 12c a násl. zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v němž - shodně jako nyní v ústavní stížnosti - poukazovala na to, že k jejímu výslechu došlo pouze jednou, přitom z protokolu o něm stejně tak jako z protokolu o provedení prohlídek nebytových prostor nelze zjistit nic, co by mělo vzbuzovat pochybnosti o jejím duševním zdraví a že tvrzení státního zástupce se mohou tak opírat pouze o úřední záznamy, které však byly vypracovány dodatečně. Dle stěžovatelky lze spekulovat o tom, že se tak stalo jako odezva na stížnost bývalého manžela stěžovatelky na postup policejních orgánů.

Krajské státní zastupitelství, jak patrno z jeho přípisu ze dne 15. 3. 2005 č. j. 2 KTZ 213/2005-35, po přezkoumání spisového materiálu dospělo k závěru, že nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatelky za tehdejšího stavu řízení a poznatků, které měl policejní orgán k dispozici, je třeba hodnotit jako předčasné a sdělilo proto zástupci stěžovatelky, že Městskému státnímu zastupitelství v Brně bude uloženo, v jakém směru bude třeba řízení doplnit a po té zvažovat, jaká opaření je namístě provést. Na to stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce požádala, aby opatření ze dne 21. 1. 2005 o nařízení vyšetření duševního stavu bylo zrušeno, čemuž však Městským státním zastupitelstvím v Brně vyhověno nebylo s odvoláním na vyjádření přibraného konzultanta prim. MUDr. P. S., který na podkladě vyšetřovacího spisu dospěl k závěru, že chování stěžovatelky popisované ve spisovém materiálu lze hodnotit jako poněkud nestandardní a nepřiměřené s tím, že motivace a příčiny takového chování mohou být samozřejmě různorodé a k ozřejmění těchto okolností i s ohledem na skutečnosti uvedené ve vyjádření PhDr. E. B., týkající se úrazu stěžovatelky dne 27. 2. 1989, by bylo relevantní vyžádání posouzení jejího zdravotního a duševního stavu. Stěžovatelka pak opětovně požádala Krajské státní zastupitelství v Brně o přezkoumání správnosti postupu státního zástupce Městského zastupitelství v Brně, její podnět však byl - jak plyne z přípisu krajského státního zastupitelství ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 2 KTZ 213/2005-54 - tentokrát odložen v podstatě rovněž s odkazem na vyjádření jmenovaného podle § 157 odst. 3 tr. ř. k věci přibraného konzultanta a s odůvodněním, že je třeba respektovat i poznatky, k nimž dospěl policejní orgán z kontaktů s obviněnou v průběhu řízení, zaznamenaných v celé řadě úředních záznamů.

Proti popsanému postupu označených orgánů veřejné moci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která po rekapitulaci vývoje věci poukazuje na to, že přes krajským státním zastupitelstvím vyslovený právní názor, že nařízení vyšetření jejího duševního stavu bylo předčasné, nebylo toto opatření zrušeno, pouze došlo k obstarání dodatečných podkladů, jimiž mělo dojít ke zlegalizování nařízení vyšetření jejího duševního stavu, přitom vyjádření konzultanta navíc vycházelo opět pouze z dodatečně vypracovaných úředních záznamů, které mají dosvědčovat skutečnosti, k nimž mělo dojít v průběhu provádění úkonů, o kterých jsou sepsány příslušné protokoly, jež však zmínky o těchto skutečnostech neobsahují. Za těchto okolností, kdy výsledky dokazování neskýtají odůvodnění nařízení vyšetření jejího duševního stavu a opodstatněnost vyšetření má být prokazována pouze záznamy policejních orgánů, a to i přesto, že se v souvislosti se svým duševním stavem nikdy neléčila, navíc pracuje jako privátní lékařka - psychiatr pro děti a dospělé a je zapsána na seznamu znalců u Krajského soudu v Brně, považuje - také s poukazem na obecnou zásadu přiměřenosti - postup policejní komisařky za postup zasahující do jejích ústavně zaručených práv shora označených a za nedůvodnou represi, která je ve zřejmém nepoměru k zásahu do její osobní sféry, a to i vzhledem ke skutečnosti, že je sama znalcem pro odvětví psychiatrie a bezdůvodné nařízení vyšetření je způsobilé narušit její dobrou pověst. Intenzita zásahu je pak podle ní o to vyšší, že v přípise ze dne 17. 2. 2005 státní zástupce do budoucna připouští i úvahu o použití ust. § 116 odst. 2 tr. ř. Nad rámec ústavní stížnosti pak poukázala na to, že jeden z ustanovených znalců ani není znalcem z oboru psychiatrie. Navrhla proto vydání nálezu, jímž by opatření policejního orgánu ze dne 25. 1. 2005, kterým bylo nařízeno vyšetření jejího zdravotního stavu, bylo zrušeno.

Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud dal ve své judikatuře již najevo (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ve své rozhodovací praxi také Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení má tak své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení zejména obecných soudů již nikterak odstranit. O takový extrémní případ však v posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu nejde.

Obsahové a formální náležitosti opatření, jímž se nařizuje vyšetření duševního stavu, trestní řád ve svém ustanovení § 116 odst. 1 blíže nevymezuje. Nemůže však být pochyb o tom, že právě s ohledem na tímto opatřením možné dotčení základních práv, jejichž porušení stěžovatelka namítá (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 145/2000, jehož se také dovolává) je třeba, aby takové opatření bylo dostatečně podloženo. V posuzovaném případě sice nelze upřít opodstatnění výtce stěžovatelky, týkající se přípisu Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 2. 2005, který zcela a naprosto předčasně obsahoval úvahu o případném použití ust. § 116 odst. 2 tr. ř., jakož i opodstatnění výtkám stěžovatelky v tom směru, že údaje obsažené v těch úředních záznamech, které popisují chování stěžovatelky, k němuž mělo dojít v průběhu úkonů, o nichž byly sepsány protokoly, měly být obsaženy již v samotných těchto protokolech. Na druhé straně však nelze pomíjet, že stěžovatelka, která v poměru k těmto úředním záznamům namítá jejich vypracování ex post, samotný jejich obsah, jakož ani obsah dalších úředních záznamů popisujících další kontakty policejního orgánu se stěžovatelkou, resp. údaje v nich uvedené, nikterak nezpochybňuje. Za této situace pak s přihlédnutím k obsahu ve spise založeného vyjádření přibraného konzultanta, jímž byl právě z podnětu krajského státního zastupitelství spisový materiál doplněn, nejeví se ponechání v platnosti napadeného opatření jako nepodložené a neodůvodněné ve smyslu ust. § 2 odst. 4 tr. ř. - do něhož je promítnuta i zásada přiměřenosti a ani následnému postupu krajského státního zastupitelství, podrobně zdůvodněnému v jeho přípise ze dne 14. 6. 2005, tak protiústavnost vytýkat nelze. V důsledku uvedeného pak nelze dovozovat ani zásah do práv zaručovaných článkem 10 Listiny. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že k otázce důkazní síly, správnosti i zákonnosti nařízeného důkazu bude mít stěžovatelka možnost se vyjádřit v průběhu celého trestního řízení.

Ústavní soud tak, veden také zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, uzavírá, že v posuzovaném případě z důvodů shora uvedených tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. srpna 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.