III. ÚS 325/05
III.ÚS 325/05 ze dne 18. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská 49, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2005 č. j. 2 Cmo 94/2004-157 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2004 č. j. 23 Cm 1061/95-133, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a společnosti VÚHŽ a. s. se sídlem Dobrá 240, 739 51 Dobrá, IČ: 45193797 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 23. 6. 2005, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že těmito rozsudky, stejně jako řízeními, která jim předcházela, byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy, tedy právo na spravedlivý proces, k jehož porušení podle názoru stěžovatele došlo tím, že soud nerespektoval zákon, resp. necítil se vázán svým již dříve vysloveným právním názorem (v této souvislosti se stěžovatel odvolává na právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 15 Tdo 44/2004).

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že dne 16. 7. 1993 objednal u žalobce - VÚHŽ a. s. (dále jen "žalobce") analýzu anorganických složek tří kalů podle vyhl. č. 513/1992 Sb., se zřetelem na možnost ekonomického využití kovů obsažených v kalech a laboratorní zpracování niklových kalů. Na základě objednávky uzavřel stěžovatel s žalobcem smlouvu o kontrolní činnosti, jejímž předmětem byla výše označená činnost. Mezi smluvními stranami bylo údajně ústně dohodnuto, že si žalobce kaly po vyhotovení studie odveze a použije je pro svoji potřebu, přičemž cena těchto kalů a cena za studii podle smlouvy o kontrolní činnosti budou jako vzájemné pohledávky započteny. Žalobce sice podle názoru stěžovatele nesplnil smluvní ujednání, přesto však stěžovateli vyfakturoval analýzu kovů, resp. hodnotu prací potřebných ke splnění předmětu smlouvy. Stěžovatel z tohoto důvodu sjednanou cenu nezaplatil, neboť sjednané práce nebyly žalobcem provedeny a nedošlo k započtení.

Stěžovatel především zdůrazňuje, že po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2002 č. j. 4 Cmo 671/99-84 se Krajský soud v Ostravě přes závazný právní názor odvolacího soudu nezabýval tím, zda v projednávané věci se nejedná zčásti i o smlouvu o dílo, a kolik z dohodnuté ceny případně odpovídá kontrolní činnosti, ale pouze v podstatě setrval na svých dřívějších právních závěrech. Pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž vzal v úvahu nerespektování svých pokynů na doplnění dokazování soudem prvního stupně, je podle mínění stěžovatele i druhoinstanční rozhodnutí vadné, neboť nemá oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně ani v odvolacím soudem provedeném dokazování.

II.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

Rozsudkem ze dne 23. 1. 2004 č. j. 23 Cm 1061/95-133 Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli (v dřívějším řízení žalovanému) zaplatit žalobci částku 31 500,- Kč se zde uvedeným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I. rozsudku), ohledně dalších požadovaných úroků z prodlení řízení zastavil (výrok pod bodem II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III. a IV. rozsudku).

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že řízení ve věci bylo zahájeno již v roce 1994, a to žalobou žalobce, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 31 500,- Kč a úrok z prodlení z žalované částky s tím, že po splnění svého závazku ze smlouvy o kontrolní činnosti zaslal stěžovateli fakturu č. 131749 na výše uvedenou částku, splatnou dne 29. 9. 1993, kterou stěžovatel nezaplatil. Platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Ostravě napadl stěžovatel odporem a tvrdil, že dodal žalobci dne 7. 2. 1994 celkem 42 pytlů po 40 kg hydroxidu nikelnatého v ceně 190,- Kč za 1 kg, přičemž hodnota suroviny překračuje hodnotu odměny za provedenou kontrolu, a tato dodávka byla součástí dohody smluvních stran jako protiplnění stěžovatele. Žalobce tvrzení stěžovatele o obsahu dohody o protiplnění popřel. Po částečném zpětvzetí žaloby Krajský obchodní soud žalobě vyhověl. Po zrušení odvoláním stěžovatele napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci znovu jednal a rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který z provedených důkazů, jejichž výčet uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí (např. ze smlouvy o kontrolní činnosti ze dne 19. 7. 1993 č. 5621339 a z objednávky ze dne 16. 7. 1993, z předmětné faktury žalobce ze dne 15. 9. 1993, ze zprávy státního podniku Diamo a zprávy společnosti ANBREMETALL a. s. a ze znaleckého posudku znalce Ing. V. S. ze dne 11. 8. 2003), dospěl k závěru, že "žaloba je v části, která zůstala předmětem řízení, důvodná", neboť z provedených důkazů bylo zjištěno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o kontrolní činnosti, jejímž předmětem byla analýza anorganických složek u tří vzorků kalů a analýza těchto kalů za účelem ekonomického využití kovů v nich obsažených, za což byla sjednána úplata v konkrétní výši. Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce kontrolní činnost v rozsahu smlouvy provedl, takže mu vzniklo právo na sjednanou odměnu, neboť přílohou zprávy žalobce pro stěžovatele je analýza vzorků kalů. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že žalobce prováděl (a účtoval) i jiné úkony než byly sjednány (tedy nad rámec smlouvy o kontrolní činnosti) a naopak zdůraznil, že námitka by byla důvodná pouze za předpokladu, pokud by stěžovatel tvrdil a prokázal opak, což se nestalo.

Soud prvního stupně se zabýval i námitkou započtení, tu však neshledal důvodnou zejména proto, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že došlo k započtení jeho pohledávky z titulu dodávky anorganických kalů žalobci, a dále ze zjištění podle znaleckého posudku, že kaly neměly žádnou hodnotu, protože nebyly ekonomicky využitelné.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 4. 2005 č. j. 2 Cmo 94/2004-157 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV., a dále uvedl, že shledal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedeného dokazování za správná, přičemž pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl i on ke stejným závěrům jako soud prvního stupně v tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o kontrolní činnosti podle ustanovení § 591 a následujících obchodního zákoníku. Žalobce poskytl stěžovateli plnění dle podmínek smlouvy, sjednanou cenu však stěžovatel žalobci po řádném vyúčtování neuhradil. Pokud stěžovatel v odvolání namítal, že se soud prvního stupně neřídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v dřívějším zrušujícím rozhodnutí, shledal tuto námitku odvolací soud za nedůvodnou, neboť znění ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je třeba aplikovat v takovém případě jen v situaci, kdy se "po doplnění dokazování nezměnil skutkový základ věci, na jehož základě dříve dovolací soud rozhodoval." Protože však soud prvního stupně dokazování v intencích rozhodnutí odvolacího soudu doplnil, bylo povinností soudu prvního stupně posoudit výsledky nového důkazního řízení a z něj vyvodit nová skutková zjištění.

Odvolací soud se zabýval i námitkami uplatněnými stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení a v této souvislosti konstatoval, že se jedná o nové skutečnosti, které nebyly před soudem prvního stupně uplatněny (ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř.), avšak podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nejsou splněny podmínky pro to, aby se staly odvolacím důvodem a odvolací soud k nim proto nepřihlédl.

III.

Ještě předtím, než se může Ústavní soud zabývat věcí samou, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti návrhu a formální předpoklady k jejímu projednání ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak se zjišťuje z připojené fotokopie rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2004 č. j. 23 Cm 1061/95-133, výrok pod bodem II. citovaného rozsudku o zastavení řízení ohledně žalobcem požadovaných dalších úroků z prodlení nabyl právní moci dne 2. 3. 2004. Stěžovatel však ústavní stížností napadl veškeré výroky jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, tedy včetně výroku o zastavení řízení.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností lze napadat pravomocné rozhodnutí jen ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku,, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a stěžovatel v tomto bodě výroku rozsudek soudu prvního stupně opravným prostředkem nenapadl, takže tento nabyl právní moci již dne 2. 3. 2004, je v této části ústavní stížnost opožděná. Z tohoto důvodu ji Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, odmítl.

Pokud se týká tvrzení stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv a svobod, k němuž mělo dojít jak během řízení, tak i při rozhodování soudů obou stupňů (ovšem kromě výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně), v tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel považuje Ústavní soud za "třetí odvolací instanci" v systému obecných soudů České republiky, neboť jedním z důvodů jeho nesouhlasu s napadenými rozsudky obou obecných soudů jsou údajně nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně, která údajně v rozporu se svým dřívějším názorem převzal i odvolací soud. Nesprávný skutkový závěr pak údajně vedl i k nesprávně vyvozenému právnímu závěru v projednávané věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti sám provádí hodnocení provedených důkazů, z nich vyvozuje od obecných soudů rozdílná skutková zjištění a odlišný právní názor na charakter smlouvy ze dne 19. 7. 1993. Jako ryze hypotetické se jeví jeho úvahy o tom, jak měly obecné soudy v projednávané věci posuzovat provedené důkazy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ujednání obsažená ve smlouvě o kontrolní činnosti ze dne 19. 7. 1993 žalobcem nebyla splněna zcela a řádně, proto ji údajně nezaplatil. Touto argumentací však stěžovatel vyvrací svá skutková tvrzení uplatněná v řízení před soudem prvního stupně, kde naopak namítal, že žalobce provedl (a vyúčtoval) i jiné, než stěžovatelem objednané činnosti, tedy splnění objednaných činností žalobcem nezpochybnil. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se tato skutkově odlišná argumentace stěžovatele objevila až v průběhu odvolacího řízení, nelze odvolacímu soudu v souladu s ustanovením § 205a o. s. ř. vytýkat, že k ní nepřihlédl.

Je zajisté právem každého účastníka řízení posoudit, jakou procesní strategii v té které fázi řízení zvolí. V této souvislosti je ale nezbytné připomenout, že ve sporném řízení účastník nese odpovědnost nejen za svá tvrzení a za důkazy, které soudu nabídne k jejich prokázání, ale i za správně zvolenou dobu, kdy tak v řízení učiní. Ostatně o této povinnosti označit všechny rozhodné skutečnosti a důkazy byl stěžovatel ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř. řádně poučen. Pokud tedy stěžovatel uvedl nové skutečnosti, spočívající v jeho tvrzení, že žalobce ujednání obsažená ve smlouvě, kterou on sám považuje za smlouvu o dílo, nesplnil, až v průběhu odvolacího řízení, jeví se jeho procesní neúspěch ve sporu jako logické vyústění jeho dosavadních procesních postojů. I když Ústavní soud sdílí se stěžovatelem určité pochybnosti o dostatečně jasném a srozumitelném vyjádření úvah, které zejména nalézací soud vedly k aplikaci jím citovaných ustanovení obchodního zákoníku, upravující smlouvu o kontrolní činnosti v projednávané věci, nedospěl Ústavní soud přes tuto skutečnost k závěru, že se jedná o takový nedostatek odůvodnění rozsudku, který svou intenzitou a významem dosahuje úrovně porušení ústavnosti.

Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti údajně nezákonnému procesnímu postupu soudu prvního stupně, který prý v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu znovu hodnotil charakter předmětné smlouvy, ačkoli toto posouzení již bylo "vyřešeno" právním názorem odvolacího soudu ve zrušujícím rozhodnutí, a naopak prý prvoinstanční soud nepostupoval v intencích pokynů odvolacího soudu na doplnění dokazování.

Tato námitka stěžovatele byla již předmětem posouzení odvolacího soudu, jak to ostatně vyplývá z výše uvedené rekapitulace obsahu rozsudku odvolacího soudu, který se s ní ve svém odůvodnění patřičným způsobem vypořádal. Odvolací soud poukázal především na to, že ve věci bylo doplněno dokazování, které změnilo skutkový základ věci, a z tohoto důvodu nelze hovořit o vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. Ústavní soud nemá ke správnosti takové interpretace ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. žádné námitky.

Otázkou vázanosti právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. se ostatně zabýval i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 37/03 uveřejněném pod č. 93/2005 Sb. v souvislosti s uvedenou problematikou zdůraznil, že účelem a smyslem ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. je naplnění pravidla instančního postupu, tedy minimalizovat možnost vadného rozhodnutí a chyb, kterých by se snad soud v rozhodnutí (po vrácení věci) dopustil, což jinak řečeno znamená, že výše označené ustanovení má především zajistit, aby se soud prvního stupně dověděl, jakými vadami trpí jeho rozhodnutí a čeho se má při dalším postupu vyvarovat, resp. co je třeba doplnit. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že "v žádném případě nebrání ustanovení 226 odst. 1 o. s. ř. tomu, aby soud nižšího stupně na základě nových skutečností dospěl ke stejným závěrům; vede ho však závazně k tomu, aby neopakoval předchozí nedostatky".

Názoru stěžovatele, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti respektovat závazný právní názor odvolacího soudu, nelze proto přisvědčit, neboť nepochybně skutkový základ věci se může změnit nejen tím, že všechny důkazy dříve provedené soudem prvního stupně budou provedeny znovu, ale i tím, že dokazování bylo doplněno v intencích pokynů odvolacího soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod, resp. o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, a proto ústavní stížnost ve zbývající části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.