III. ÚS 3247/12
III.ÚS 3247/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2012 č. j. 11 Co 514/2011-107 a Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 5. 2011 č. j. 15 EC 250/2009-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho pracovněprávní věci, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 11 Co 514/2011-107 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 5. 2011 č. j. 15 EC 250/2009-63, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce) domáhal po bývalém zaměstnavateli České dráhy, a. s., (žalované) zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého je stěžovateli v souladu s ustanovením § 371 odst. 3, věty druhé, zákoníku práce žalovanou vyplácena tato náhrada správně.

Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že mu měla být poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku v jím uplatněné výši, neboť vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu již po ukončení pracovního poměru k žalované jiné zaměstnání nezískal; je názoru, že soudy měly při výpočtu náhrady vycházet z rozdílu mezi dříve dosahovaným výdělkem a výdělkem po pracovním úrazu ve výši minimální mzdy, jak je tomu u osob vedených v evidenci uchazečů o zaměstnání, protože jeho převedení do funkce manipulačního dělníka nebylo převedením na reálné pracovní místo, jestliže žalovaná ve skutečnosti neměla zájem jej dál zaměstnávat a nepožadovala ani, aby do zaměstnání docházel.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec náhrady za ztrátu na výdělku soudy vysvětlily obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně"), a na odpovídající části odůvodnění zejména soudu odvolacího postačí jen odkázat.

Totéž platí co do námitky nereálnosti zaměstnání na pozici manipulačního dělníka, neboť jak sám stěžovatel uvedl, působil na ní po dobu pracovní neschopnosti jiného zaměstnance a teprve poté, co mu byla dána výpověď, měla žalovaná dát najevo, že netrvá na tom, aby do doby skončení pracovního poměru docházel do zaměstnání.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.