III. ÚS 3247/11
III.ÚS 3247/11 ze dne 14. 6. 2012

N 121/65 SbNU 583
Rozhodování o nákladech opětovného exekučního řízení, nemohl-li být původní návrh úspěšný pro pochybení oprávněného

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 14. června 2012 sp. zn. III. ÚS 3247/11 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011 č. j. 17 Co 363/2011-17 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 5. 2011 č. j. 35 E 820/2011-7, jimiž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy a stěžovateli coby povinnému bylo uloženo zaplatit oprávněným náhradu nákladů řízení.
Výrok II usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 5. 2011 č. j. 35 E 820/2011-7 a výroky II a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011 č. j. 17 Co 363/2011-17 se zrušují.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho ústavních práv a svobod zaručených článkem 2 odst. 3 a 4, článkem 95 odst. 1 a článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky a článkem 4 odst. 1 a 3 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o výkon rozhodnutí (podle obsahu v částech jejich nákladových výroků), jehož byl účastníkem (povinným).

2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 35 E 820/2011 se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2011 č. j. 17 Co 363/2011-17 odmítl odvolání stěžovatele (povinného) proti výroku I usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 5. 2011 č. j. 35 E 820/2011-7, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami z jeho mzdy k uspokojení přednostní pohledávky výživného stěžovatelových dcer (oprávněných), usnesení soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit oprávněným na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 26 988 Kč, změnil tak, že jejich výše činí 34 868 Kč (výrok II), a stěžovateli dále uložil zaplatit oprávněným na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 443 Kč (výrok III), reflektujících jejich advokátní zastoupení (včetně "sepisu vyjádření"). Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., stejně jako vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odkazuje zde na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje výlučně nákladovým výrokům. Předně je přesvědčen, že s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 5/65-12, na které výslovně tentýž krajský soud odkázal v předchozím řízení o výkon rozhodnutí, měly soudy oprávněným náhradu nákladů výkonu rozhodnutí odepřít, neboť jim už jednou byla přiznána v dřívějším řízení, v němž k účinnému postižení jeho mzdy nedošlo. Pro případ, že by soudy neodepřely náhradu nákladů výkonu rozhodnutí zcela, měly ji posoudit nikoli dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, nýbrž dle advokátního tarifu, neboť přiznané náklady jsou jednak ve značném nepoměru k výši dluhu, jednak sám je v tíživé finanční situaci a výživné hodlá platit řádně a včas. Stěžovatel též namítá, že oprávněným nevznikly žádné náklady v odvolacím řízení, protože jejich zástupce neučinil žádný úkon právní pomoci.

II.

4. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělila, že jen v důsledku administrativní chyby bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně uvedeno, že nezletilé oprávněné se k odvolání nevyjádřily; ve skutečnosti se tak stalo podáním odvolacímu soudu doručeným před vydáním rozhodnutí a bylo k němu přihlíženo. K stěžovatelově námitce vztažené ke stanovisku sp. zn. Cpj 5/65-12 konstatovala, že stěžovatel v odvolání neuvedl, že náklady řízení byly oprávněným přiznány v jiném řízení, a nadto ani tato skutečnost automaticky neznamená, že náhrada nákladů řízení oprávněným neměla být opětovně přiznána; naopak je přesvědčena, že důvody pro použití dovolávaného stanoviska v dané věci tak jako tak nebyly dány, a podrobně zdůvodňuje proč. Ani v usnesení, na které stěžovatel poukazuje, krajský soud nevyslovil, že v dalším řízení o výkon rozhodnutí nebudou náklady řízení oprávněným přiznány; uvedl pouze, že dotčená okolnost může být zohledněna.

5. Stěžovatel v replice sdělil, že mu vyjádření oprávněných k jeho odvolání doručeno nebylo, a proto vycházel z toho, že nebylo ani podáno. Předpokládal, že odvolání bude projednávat tentýž odvolací senát, a proto předchozí rozhodnutí krajského soudu k odvolání nepřipojil; považuje však za nespravedlivé, aby byl za chybu oprávněných postižen dvakrát uloženou povinností hradit jejich náklady řízení. Na základě předchozího rozhodnutí krajského soudu mohl právem očekávat, že při rozhodování o nákladech dalšího řízení bude tato okolnost zohledněna přinejmenším jejich "krácením". Současně s tímto řízením probíhalo řízení o návrhu matky na zvýšení výživného, v němž byla zastoupena advokátem, a měla možnost, popř. v součinnosti s "OSPOD", potřebné skutečnosti (o jeho faktickém zaměstnavateli) zjistit.

6. Okresní soud v Kolíně a zástupkyně vedlejších účastníků (oprávněných) se k ústavní stížnosti nevyjádřily.

III.

7. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
8. Jak již bylo řečeno, stěžovatel veškerou kritiku napadených rozhodnutí směřuje proti výrokům rozhodnutí obecných soudů týkajícím se náhrady nákladů výkonu rozhodnutí a nákladů odvolacího řízení, a proto je Ústavní soud přezkoumal v takto vymezeném rozsahu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

IV.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.

12. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) a nálezu sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti." Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu." To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06).

13. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes jinak deklarovanou zdrženlivost - za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

14. Judikatura Ústavního soudu současně vystihuje vážnost, kterou soud přikládá principu právní jistoty a důvěry v právo, jestliže zaznamenává (mimo jiné), že "... jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání, v němž každý může mít důvěru v právo ... Princip právní jistoty ve smyslu nutné předvídatelnosti důsledků právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost však nelze omezovat pouze na samotný text právního předpisu. Následnou interpretací při soudním rozhodování ... dochází k jeho dalšímu dotváření. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002 (N 145/28 SbNU 287)]. "Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu ... proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, přistupují k výkladu právních norem" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551)]. "Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)] a "... přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 457/07 ze dne 14. 8. 2008 (N 143/50 SbNU 259)].

V.

15. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. 28 Co 249/2011-27, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se vskutku podává, že k uspokojení téže pohledávky oprávněných byl již dříve nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, jenž zůstal neúčinným, jelikož v návrhu označený zaměstnavatel nebyl v rozhodné době plátcem stěžovatelovy mzdy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že soud s ohledem na právní názor vyjádřený ve zmiňovaném stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1965 sp. zn. Cpj 5/65-12 předpokládal, že tato okolnost bude zohledněna při rozhodování o nákladech případného nového návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

16. V tomto stanovisku je vysloven závěr, že "zůstal-li soudní výkon rozhodnutí bezúspěšným proto, že oprávněný nevěnoval správnému označení plátce mzdy odpovídající pozornost, potřebné skutečnosti si nezjistil a v návrhu uvedl jako plátce mzdy organizaci, u níž povinný nebyl zaměstnán, je třeba tuto okolnost vzít v úvahu při rozhodování o nákladech případného nového návrhu na nařízení soudního výkonu rozhodnutí. Oprávněný má podle ustanovení § 270 odst. 2 o. s. ř. nárok jen na náhradu účelných nákladů soudního výkonu rozhodnutí. Jestliže při řádném postupu oprávněného mohl být již prvý návrh úspěšný, takže by z tohoto důvodu nedošlo k novému návrhu na soudní výkon rozhodnutí a k dalším nákladům, může soud odepřít náhradu nákladů nového návrhu na nařízení soudního výkonu rozhodnutí."

17. Není pochyb, že Krajský soud v Praze ve svém prvním rozhodnutí dal zřetelně najevo, že při rozhodování o nákladech řízení v případě eventuálního nového návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí závěry citovaného stanoviska vezme (efektivně) v potaz. Takto založené očekávání stěžovatele však on ani okresní soud nejenže nenaplnily, nýbrž v posléze vydaných rozhodnutích tyto závěry nikterak nereflektovaly, a to aniž by se - v případě krajského soudu - vypořádaly s odvolacími námitkami stěžovatele, v nichž na ně výslovně odkazoval (srov. doplnění odvolání na č. l. 15 spisu). Principy právní jistoty, legitimního očekávání a důvěry v právo, jakož i spravedlivého procesu (viz výše body 12 a 13), tedy v neprospěch stěžovatele porušeny byly. Na tom ničeho nemůže měnit vyjádření předsedkyně rozhodujícího senátu krajského soudu k ústavní stížnosti, neboť má povahu než mimoprocesní.

18. Pochybnost (ve smyslu nedostatku jejich doložení) vyvolává i otázka vzniku nákladů odvolacího řízení na straně úspěšných oprávněných, neboť v tomtéž podání předsedkyně senátu jí tvrzené (oproti odůvodnění rozhodnutí) vyjádření k odvolání se v procesním spise nenachází.

VI.

19. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že výše uvedenými pochybeními obecných soudů nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v části týkající se náhrady výkonu rozhodnutí a nákladů odvolacího řízení totiž bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl; usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 5. 2011 č. j. 35 E 820/2011-7 ve výroku II a Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2011 č. j. 17 Co 363/2011-17 ve výrocích II a III podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.