III. ÚS 3243/13
III.ÚS 3243/13 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2013 č. j. 2 Afs 50/2013-45, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. března 2013 č. j. 59 A 77/2011-267, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 5. září 2011 č. j. KULK 66274/2011/ODL/51 a rozhodnutí Městského úřadu Jilemnice ze dne 13. června 2011 č. j. MUJI/2533/2011/FIN-POPL./7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 23. 10. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku (čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje bylo na základě ustanovení § 114 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí o přeplatku vydanému městským úřadem ("správce daně") a rozhodnutí o přeplatku bylo potvrzeno. Rozhodnutím správce daně nebylo vyhověno žádostem stěžovatele podle § 155 daňového řádu o vrácení přeplatku na místním poplatku (ve výši 105 000 Kč). Z hlediska práva hmotného se toto rozhodnutí opírá o § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), obecně závaznou vyhlášku města Jilemnice č. 1/2010 (dále též jen "obecně závazná vyhláška") a zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích").

3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla správní žaloba stěžovatele zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že žalobní námitky směřující do protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, jsou nedůvodné, neboť Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/12 dospěl k závěru, že zmíněná novela nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Z uvedeného důvodu se krajský soud cítil posouzením ústavnosti vázán a na argumentaci Ústavního soudu plně odkázal. S odkazem na znění § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích krajský soud shledal, že město Jilemnice využilo zákonné možnosti a uvedený místní poplatek zavedlo obecně závaznou vyhláškou, jejíž text nebyl shledán jako neurčitý nebo nesrozumitelný. Za podstatu žaloby potom krajský soud označil polemiku, zdali stěžovatelem (též jako "žalobce") provozované loterie nebo jiné podobné hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (dále též "CLS") podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj (dále též "VHP") nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále též "JTHZ"), respektive zda lze pod pojem "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí" podřadit také koncový interaktivní videoloterní terminál (dále též "VLT"). Krajský soud přitom dospěl k závěru, že jiným technickým herním zařízením je třeba rozumět zařízení odlišné od VHP (§ 17 zákona o loteriích), které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích. Nenabyl pochybnosti o tom, že povolení udělená žalobci Ministerstvem financí jsou povoleními podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tedy že je jimi povolena loterie či jiná podobná hra provozovaná žalobcem pod tam uvedenými obchodními názvy a že je v nich popsán i způsob provozování této hry (prostřednictvím centrální řídící jednotky, místních kontrolních jednotek a připojených koncových VLT). Krajský soud rovněž upozornil, že z hlediska poplatkové povinnosti je nerozhodné, na jakém principu hra funguje či prostřednictvím čeho je provozována, a že nelze zaměňovat pojem loterie a jiná podobná hra s pojmem zařízení, na němž je provozována. Uvedl, že v rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry (neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované v režimu § 50 odst. 3 téhož zákona), kam patří i hry provozované prostřednictvím centrálních řídících jednotek, včetně VLT, které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Své stanovisko podpořil citací z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž byla připuštěna možnost, aby obce regulovaly obecně závaznou vyhláškou podle § 2 písm. e) a § 50 odst. 4 zákona o loteriích také umístění VLT či jiných přístrojů podobných VHP na svých územích. Krajský soud odkázal dále na přiměřené použití části první až čtvrté zákona o loteriích při povolení loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 téhož zákona (tj. současné schválení herního plánu, umístění herního zařízení, atp.) a na tomto základě konstatoval, že povolilo-li Ministerstvo financí provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím CLS, povolilo též jednotlivé koncové VLT; jen z užití slova "schválilo" nelze dovodit opak. K odkazu žalobce na metodický pokyn Ministerstva financí ze dne 31. 1. 2011 krajský soud uvedl, že není právně závazný a navíc se vztahuje k vyměřování správních, a nikoli místních poplatků. Uzavřel tedy, že v případě žalobce byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby jím provozovaná hra podléhala zákonné povinnosti platit místní poplatek. Z tohoto důvodu nemohl přijmout názor, že ze strany žalobce byl poplatek uhrazen bez právního důvodu a že mu z tohoto titulu měl být vrácen. Závěrem se krajský soud vyjádřil k namítaným vadám správních rozhodnutí a k jejich případné nicotnosti. Shledal, že obě rozhodnutí vykazovala náležitosti uvedené v § 102 daňového řádu a že na ně nelze nahlížet jako na nicotná jen proto, že jim nepředcházel platební výměr; ze zákona o místních poplatcích totiž neplyne, že by úhrada místního poplatku, které nepředchází pravomocné vyměření poplatku, byla pokračování platbou bez právního důvodu. Zákon o místních poplatcích naopak vychází z ohlašovací a přímé uhrazovací povinnosti poplatníka.

4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, když se ztotožnil se závěry krajského soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující. Z počátku svůj nárok na vrácení přeplatku na místním poplatku opírala o skutečnost, že zařízení, za která místní poplatek dobrovolně uhradila, místnímu poplatku nepodléhají, a byly tedy uhrazeny bez právního důvodu. Dobrovolně totiž uhradila předmětné částky jen z opatrnosti, kdy se obávala navýšení místního poplatku, kdy poté požádal stěžovatel o vrácení shora uvedených částek jako vratitelného přeplatku. Ohlášení k místnímu poplatku proto podala jen s výhradou: "Pokud se tedy domníváte, že na základě shora provedeného ohlášení, má být naše společnost Vámi vydanou obecně závaznou vyhláškou v nějakém rozsahu dotčena, dovolujeme si Vás požádat, aby Váš úřad vydal a naší společnosti doručil platební výměr, ve kterém výši místního poplatku stanoví a s odkazem na příslušná ustanovení právního řádu odůvodní". V tomto kontextu stěžovatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 76/2011-62 stanovící, že pokud poplatník místního poplatku nesouhlasí s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr a tento platební výměr doručit, přičemž nepostačí jen platební výměr konkludentní a jeho založení do spisu. Ustanovení § 140 odst. 1 daňového řádu umožňuje vydání konkludentního platebního výměru pouze v případech, kdy se neodchyluje vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, v předmětné věci však stěžovatelka po celou dobu tvrdí, že místnímu poplatku její zařízení nepodléhají. Žádný platební výměr však podle stěžovatelky vydán nebyl, nelze přepokládat, že by správce daně postupoval dle ustanovení § 140 daňového řádu a vydal ve věci konkludentní platební výměr. Správce daně za této situace nemohl rozhodnout o ne/existenci přeplatku na místním poplatku (tj. bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pravomocný platební výměr). Opačný postup znamenal podle stěžovatelky nicotnost rozhodnutí správního orgánu. K nicotnosti přihlíží správní soud nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 a § 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud k této námitce uvedl, že se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský soud ani vyjádřit nemohl. Věcně se tak touto otázkou nezabýval ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Proti tomu stěžovatelka namítá, že podle § 109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti, což to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Bylo tedy podle stěžovatelky na místě tyto námitky před Nejvyšším správním soudem v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. připustit. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tak v této oblasti v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud si mimo právní rámec vybírá, jakými námitkami se zabývat bude a jakými nikoliv.

6. Dále stěžovatelka namítla, že - jak v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí správce daně, tak i posléze v řízení před správními soudy - označila za základní otázku to, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal. Stěžovatelka též poukázala na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby žalobkyní v řízení před správními soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

9. Ústavní soud taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

10. V této souvislosti je významné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v rozhodném smyslu téměř identická s jinou ústavní stížností stejné stěžovatelky (sepsanou stejným advokátem), o které Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2878/13 odmítl. Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se nyní odchýlit, a proto na něj pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaného usnesení musí být zřejmé, neboť jí bylo citované usnesení doručeno).

11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. I v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2878/13 stěžovatelka vznesla námitku, že pokud poplatník místního poplatku nesouhlasí s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr; přitom poukazovala na to, že z podaných ohlášení vyplývá její kvalifikovaný nesouhlas s výší poplatku, resp. se samotným zpoplatněním. Rovněž tehdy stěžovatelka namítala, že žádný platební výměr však vydán nebyl a nelze přepokládat, že by správce daně vydal konkludentní platební výměr. Proto stěžovatelka shodně jako v nynější ústavní stížnosti rezultovala (v tehdejší ústavní stížnosti), že nelze rozhodovat o existenci přeplatku za situace, kdy poplatek nebyl předepsán, a proto byl správce poplatku povinen rozhodnout tak, že přeplatek existuje. Ústavní soud v citovaném usnesení odmítl tuto námitku následovně: "Obsahově navazující námitku, totiž že daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však mělo v případě stěžovatele dojít, nemohl Ústavní soud akceptovat, neboť jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tato námitka se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský soud ani vyjádřit nemohl, s tím, že věcně se touto otázkou nezabýval ani Nejvyšší správní soud, s odůvodněním, že kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 109 odst. 4 soudního řádu správního) - srov. str. 7 napadeného rozsudku kasačního soudu. Protože stěžovatel toto tvrzení Nejvyššího správního soudu nijak nezpochybnil, ani Ústavní soud se nemohl, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzi, v řízení o nyní podané ústavní stížnosti předmětnou námitkou zabývat.". Na citovanou část usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13 Ústavní soud nyní odkazuje, byť nyní doplňuje následující.

12. Vypořádání se s námitkou stěžovatelky uvedenou v bodě 5. a 11. tohoto usnesení Ústavního soudu ze strany Nejvyššího správního soudu nelze považovat za nejvhodnější, a to z více důvodů. Nejvyšší správní soud totiž argumentoval pouze následně: "...Taktéž k námitce řádného předepsání (vyměření) místního poplatku se krajský soud vyjádřil, a to v odstavci třetím na straně deváté odůvodnění rozsudku; dospěl přitom k závěru, že zákon o místních poplatcích i obecně závazná vyhláška spočívají na principu ohlašovací a přímé uhrazovací povinnosti, a proto úhradě místního poplatku nemusí předcházet jeho pravomocné vyměření. Stran namítané povinnosti správce daně vydat (nikoli jen "konkludentní") platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas s úhradou poplatku nebo s jeho výší, která je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012), Nejvyšší správní soud uvádí, že takto formulovaná námitka se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský soud ani vyjádřit nemohl. Věcně se touto otázkou nebude zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Z téhož důvodu se zdejší soud nezabýval ani návrhem stěžovatele na přerušení řízení do doby vydání rozhodnutí rozšířeným senátem".

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti reaguje právě na samotným Nejvyšším správním soudem citované ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s., ze kterého tak dovozuje, že vázanost důvody kasační stížnosti neplatí u tam výslovně uvedených vad, které přitom existovaly podle stěžovatelky v nyní posuzované věci (stěžovatelka zdůrazňuje nicotnost napadeného rozhodnutí správního orgánu). Tu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud patrně na § 109 odst. 4 s. ř. s. poukázal omylem. Jednak totiž předtím reprodukuje právní normu o nepřípustnosti části kasační stížnosti zakotvenou v § 104 odst. 4 s. ř. s., jednak u citované námitky nešlo o případ neuplatnění námitky před Nejvyšším správním soudem (což právě reguluje § 109 odst. 4 s. ř. s.), nýbrž o stav opačný [kdy stěžovatelka námitku v kasační stížnosti naopak vznesla (a contrario v řízení před krajským soudem)]. Závěr o této písařské chybě plyne i z jiných rozhodnutí téhož senátu Nejvyššího správního soudu ve věci téže stěžovatelky, kde v souvislosti se stejnou námitkou poukazuje právě jen na § 104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. rozsudek sp. zn. 2 Afs 68/2013 bod 21 nebo rozsudek sp. zn. 2 Afs 66/2013 bod 21) Tudíž stěžovatelka nepřípadně - byť vedena písařskou chybou Nejvyššího správního soudu - poukazuje na § 109 odst. 4 s. ř. s.

14. V souvislosti s aplikací § 104 odst. 4 s. ř. s Nejvyšším správním soudem ve věci stěžovatelky Ústavní soud poukazuje i na další rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 68/2013 (bod 21) a sp. zn. 2 Afs 66/2013 (bod 21), které argumentovaly s odkazem na svoji předchozí judikaturu následovně: "...ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené" (srov. 8 Afs 48/2006 ze dne 25. 9. 2008, publ. pod č. 1743/2009).". Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008 č. j. 8 Afs 48/2006-155, že ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Takový princip potom zajišťuje, aby "výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot (zde srov. též ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno." (více k tomu i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012 č. j. 4 Azs 1/2011-89; všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu je možné nalézt na www.nssoud.cz). Argumentaci Nejvyššího správního soudu nepřípustností kasační stížnosti podle § 104 odst. 4 s. ř. s. shledal Ústavní soud za ústavně konformní například v usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/11 či IV. ÚS 3105/11.

15. Ústavní soud však považuje za nutné k tomu dodat následující. Před správním soudem prvního stupně sice platí, že rozsah přezkumu správního rozhodnutí je vymezen obsahem žalobních bodů (§75 s. ř. s.), nicméně z toho existují i výjimky, kdy správní soud musí k určitým vadám přihlédnout z úřední povinnosti. Výslovně lze poukázat na § 76 odst. 2 s. ř. s. přikazující ex officio přihlédnout k nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Právě hlavně nicotností rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje. Krajský soud se však v napadeném rozsudku nicotností rozhodnutí správního orgánu z úřední povinnosti zabýval (str. 9), a to i ve smyslu stěžovatelkou namítaném, přičemž dospěl k závěru o její neexistenci. V tomto rozsahu (zda je správný závěr krajského soudu o neexistenci nicotnosti rozhodnutí správního orgánu) byl Nejvyšší správní soud povinen tuto námitku nicotnosti přezkoumat, i když by nebyla vznesena před krajským soudem. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud není kompetentní s odkazem na § 104 odst. 4 s. ř. s. (ve spojení s okolností neuplatnění této námitky před krajským soudem) odmítnout kasační důvod brojící proti tomu, že krajský soud nevyslovil nicotnost správního rozhodnutí, ačkoliv by se o takové správní rozhodnutí ve skutečnosti jednalo. V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1710/11: "Stěžovatel však tyto pochybnosti neučinil předmětem řízení před krajským soudem, neboť žalobní námitku tohoto znění neuplatnil, ačkoliv zjevně mohl. Nejvyšší správní soud z toho dovodil, že nemá k dispozici názor krajského soudu k této otázce, jehož správnost by mohl přezkoumat, přičemž nejde o skutečnost, kterou by se krajský soud byl povinen zabývat z úřední povinnosti (§ 76 s. ř. s.), a nelze mu tedy absenci jeho názoru vytknout. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. dospěl k závěru, že projednání této námitky není přípustné.".

16. Přitom není důvodu se domnívat, že v nyní napadeném rozsudku tuto svoji zákonnou povinnost Nejvyšší správní soud porušil. Povinnost Nejvyššího správního soudu zabývat se kasační námitkou nevznesenou před krajským soudem - z důvodu, že kasační námitka brojí vůči vadám správních rozhodnutí, k nimž musí krajský soud přihlédnout ex offo - je výjimkou z pravidla opačného (zakotveného v § 104 odst. 4 s. ř. s.). Není proto vždy nezbytné - z hlediska spravedlivého procesu - uvádět v rozsudku Nejvyššího správního soudu výslovně, že tento soud naplnění výjimečného důvodu pro odchýlení se od pravidla (zákazu právních novot) neshledal; z mlčení Nejvyššího správního soudu k této otázce lze vyvodit implicitní závěr o nenaplnění výjimky z pravidla. To platí i vzhledem k povaze vady nicotnosti správního rozhodnutí, kdy se nejedná o jakoukoli vadu správního rozhodnutí, nýbrž o vadu nejintenzivnější. Z mlčení Nejvyššího správního soudu k této otázce lze vyvodit implicitní závěr o nenaplnění výjimečně intenzivní vady nicotnosti správního rozhodnutí. Bylo by vhodnější (z hlediska přesvědčivosti jeho rozhodnutí), aby se o tom v rozsudku explicitně zmínil a neponechal svůj závěr jen v rovině implicitní přítomnosti v rozsudku.

17. Zde Ústavní soud poukazuje i na charakter námitky stěžovatelky. V podstatě stěžovatelka namítá, že správní orgán byl povinen vydat písemný platební výměr a ten stěžovatelce doručit, přičemž nestačí ani případný konkludentní platební výměr založený jen do spisu (pokud vůbec byl v nynější věci vydán); pokud takto správní orgán nepostupoval, nebyl pak oprávněn zamítnout žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku (neboť předtím nesplnil povinnost vydat písemný platební výměr a ten stěžovatelce doručit). Tu Ústavní soud poukazuje na převažující formální povahu této námitky. Tato námitka totiž nerozporuje vznik poplatkové povinnosti stěžovatelky z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek zákona a vyhlášky. "Pouze" nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci - že správní orgán nepromítl svůj závěr o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti do "formy" v podobě doručeného platebního výměru. V tomto kontextu pak Ústavní soud znovu ukazuje na výjimečně intenzivní závažnost vad správního rozhodnutí, aby bylo možné usuzovat na jeho nicotnost. Tu Ústavní soud zároveň poukazuje na ústavněprávní rovinu věci, když kritériem jeho přezkumu je porušení nikoli jakýchkoli práv, nýbrž práv nejdůležitějších, "základních", zakotvených proto v právním předpise nejvyšší právní síly.

18. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.