III. ÚS 324/14
III.ÚS 324/14 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 13. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Elišky Hájkové, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2013 č. j. 21 Cdo 3489/2012-266 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012 č. j. 24 Co 333/2011-219, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 26. 1. 2014 se Eliška Hájková (dále též jen "pozůstalá manželka" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele (§ 175l o. s. ř.), vydaná ve věci projednání dědictví po zůstaviteli (bývalém manželovi) Václavu Hájkovi.

Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že bezprostředně hrozí vydání pravomocného usnesení o dědictví, v jehož důsledku bude nucena zaplatit pozůstalé dceři Běle Johansson "vyrovnání v řádu stovek tisíců korun, konkrétně částku 308.750,- Kč". Povinnost zaplatit takto vysokou finanční částku by pro ni byla velmi tíživá, neboť jejím jediným finančním příjmem je starobní důchod, který nepřevyšuje částku 10 000,- Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 15. 11. 2011 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud I. stupně") poté, co jeho dřívější usnesení ze dne 16. 10. 2007 a 30. 6. 2009 byla zrušena usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 23. 6. 2008 a 15. 12. 2009, určil obvyklou cenu majetku, tj. členských práv a povinností - členského podílu v bytovém družstvu vztahujícího se k bytu v k. ú. Háje v Praze, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou Eliškou Hájkovou, částkou 1 235 000,- Kč. Vycházel přitom z právního názoru odvolacího soudu, uvedeného v jeho usnesení ze dne 15. 12. 2009 a revizního znaleckého posudku znalecké kanceláře ZNALEX, s. r. o. Další návrhy účastníků řízení, tedy místní šetření v bytě zůstavitele a předvolání svědků, kteří se měli vyjádřit k rekonstrukci bytu, považoval soud za nadbytečné. Nalézací soud při stanovení obvyklé ceny majetku odhlédl od dříve učiněného shodného prohlášení účastníků, tj. dohody dědiců uzavřené dne 19. 9. 2007 u soudní komisařky, že cena členského podílu v bytovém družstvu činila 500 000,- Kč.

Dne 29. 6. 2012 odvolací soud k odvolání Elišky Hájkové, v němž mimo jiné namítala, že soud I. stupně nerespektoval dohodu dědiců uzavřenou dne 19. 9. 2007 u soudní komisařky a že nebylo soudem doručováno do datové schránky jejího zmocněnce, usnesení soudu I. stupně ze dne 15. 11. 2011 potvrdil. Konstatoval, že závěry o závaznosti dohod lze vztahovat pouze k takovým otázkám, které mohou být dohodou upravovány [např. § 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nikoliv však k otázkám, o nichž rozhoduje soud a které jsou předmětem kogentní úpravy zákona. Takovou otázkou bylo i zjištění obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů, včetně obvyklé ceny členského podílu zůstavitele v bytovém družstvu, jak plyne z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 31 Cdo 2428/2000. Námitku týkající se doručování zástupci odvolatelky shledal odvolací soud důvodnou, nicméně konstatoval, že z připojených doručenek vyplývá, že všechny rozhodující písemnosti zástupce odvolatelky fakticky převzal, a stejně tak i další písemnosti. Toto procesní pochybení soudu I. stupně podle odvolacího soudu nemohlo mít nejmenší vliv na rozhodnutí o obvyklé ceně členského podílu v bytovém družstvu a tím ani na věcnou správnost napadeného usnesení, které z této ceny vycházelo. Odvolací soud se podrobně vypořádal i s námitkami odvolatelky ohledně správnosti revizního znaleckého posudku společnosti ZNALEX, s. r. o. a uzavřel, že při posuzování obvyklé ceny bytu nebyla odvolatelce odňata žádná procesní práva.

Dne 6. 11. 2013 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání Elišky Hájkové proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2012 zamítl jako neopodstatněné. Námitku dovolatelky, že předmětná rozhodnutí měla být doručena do datové schránky zmocněnce Mgr. Milana Filípka, shledal opodstatněnou, neboť soud I. stupně nerespektoval zákonem stanovené pořadí pro doručování listiny vyplývající z ustanovení § 45 o. s. ř. a § 17 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Nesouhlasil však s jejím tvrzením, že toto procesní pochybení mohlo mít vliv na účinnost doručení předmětných rozhodnutí, a poukázal též na usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3807/11. Neopodstatněnými shledal dovolací soud i námitky dovolatelky týkající se uzavřené dohody o vypořádání dědictví a její závaznosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnictví "dle čl. 1 odst. 1 Listiny."

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a své námitky v jeho průběhu uplatněné, a tvrdila, že odvolací soud i dovolací soud porušily její právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení účastníků, "když druhé účastnici řízení ... přiznaly v rozporu se zákonem i judikaturou možnost zrušit již uzavřenou a závaznou dědickou dohodu." Stěžovatelka dále uvedla, aniž by své tvrzení blíže specifikovala, že oba soudy "porušily právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces, když neprovedly v řízení veškeré důkazy navrhované stěžovatelkou a když při vypořádání jmění zůstavitele vycházely z posudku znalce, který předmět ocenění nikdy neviděl, ... ". Porušení základních práv stěžovatelka spatřovala především v nesprávném a se zásadou pacta sunt servanda rozporném právním názoru odvolacího soudu "o nezávaznosti dohody dědiců o vypořádání dědictví, která vychází ze souhlasného prohlášení účastníků řízení"; poukázala v této souvislosti na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 31. 5. 1994 ve věci sp. zn. 24 Co 106/94, které dle jejího přesvědčení jejímu právnímu názoru odpovídalo.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V projednávané věci šlo o dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o dědictví; s ohledem na schopnost takového rozhodnutí bezprostředně se projevit v majetkové sféře účastníků chráněné v systému základních práv a svobod, jde o ústavní stížnost přípustnou.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nepřihlédly k dohodě účastníků uzavřené dne 19. 9. 2007 u soudní komisařky, dle níž cena členského podílu v bytovém družstvu činila 500 000,- Kč, a samy rozhodly o obvyklé ceně tohoto majetku; dále stěžovatelka obecně namítla, že v řízení nebyly provedeny všechny jí navrhované důkazy.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě (zejména ve vztahu k aplikaci ustanovení § 175l odst. 1 o. s. ř.) nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu i jemu předcházejícího usnesení soudu I. stupně je zřejmé, že oba tyto soudy aplikovaly v té době účinné a platné ustanovení § 175l odst. 1 o. s. ř. o vypořádání společného jmění, dle něhož soud rozhodne o obvyklé ceně majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění, a svá rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem (tj. včetně zdůvodnění, proč nebyly provedeny všechny stěžovatelkou navrhované důkazy) podrobně odůvodnily.

Ústavní soud je toho názoru, že požadavky spravedlivého civilního procesu v řízení vedoucím k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí soudy odvolací i dovolací zcela naplnily, a to včetně požadavků na řádné dokazování. Odvolací soud svůj právní závěr o obvyklé ceně členského podílu v bytovém družstvu, stejně jako dovolací soud svůj závěr, že v nedoručení písemností do datové schránky zmocněnce stěžovatelky nelze spatřovat dostatečný důvod pro celkové posouzení řízení jako nespravedlivého, ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily.

Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěly obecné soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí obecných soudů může odkázat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základního práva na ochranu vlastnictví resp. pokojného užívání majetku, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.