III. ÚS 3237/12
III.ÚS 3237/12 ze dne 15. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hlaváče, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, AK se sídlem Brně, Bolzanova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. 68 Co 225/2011-56, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným dne 23. 8. 2012 se Tomáš Hlaváč (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 30 000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Nemajetková újma měla vzniknout na jeho osobnostních právech v důsledku nezákonného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006, jímž byl bez své účasti na řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům. Posledně uvedené rozhodnutí bylo podle § 190 o. s. ř. zrušeno rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 3. 2009, neboť se ukázalo, že pro zbavení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Svůj nárok žalobce předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti dne 2. 10. 2009, které jej v zákonné šestiměsíční lhůtě neprojednalo.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 16 P 60/2006 Okresní soud v Děčíně v řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům s poukazem na ustanovení § 190 o. s. ř. a za použití § 10 odst. 3 obč. zákoníku zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2006 s tím, že Tomáš Hlaváč je zcela způsobilý k právním úkonům (výrok I.).

Rozsudkem ze dne 4. 11. 2010 č. j. 27 C 126/2010-32 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 30 000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Rozsudkem ze dne 10. 10. 2011 č. j. 68 Co 225/2011-56 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu se žádostí o zaplacení 30 000,- Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 35/83 uvedl, že je třeba rozlišovat, zda jde o rozhodnutí vydané na základě ustanovení § 10 odst. 3 obč. zák., tj. takové rozhodnutí, jímž dochází ke zrušení nebo změně původního správného rozhodnutí o zbavení (omezení) způsobilosti občana k právním úkonům z důvodu změny poměrů, nebo o rozhodnutí podle ustanovení § 190 o. s. ř., kterým je rušeno původní nesprávné rozhodnutí, protože pro jeho vydání nebyly podmínky. Jelikož z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 3. 2009 vyplývá, že tento soud postupoval nesprávně, když současně aplikoval jak § 190 o. s. ř. tak i § 10 odst. 3 obč. zákoníku, odvolací soud zopakoval důkaz znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Hnídka a s ohledem na závěr tohoto posudku uzavřel, že rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006 nebylo zrušeno jako nesprávné pro nezákonnost, ale proto, že u vyšetřovaného došlo ke změně poměrů ve smyslu § 10 odst. 3 obč. zák., neboť v době předchozího rozhodování nepochybně trpěl těžkou dušení poruchou; nebyl tudíž splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí dle § 8 zákona o odpovědnosti za škodu.

Usnesením ze dne 12. 6. 2012 č. j. 30 Cdo 1190/2012-77 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání nebylo shledáno přípustným s poukazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno ve věci, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.

III. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel především polemizoval se závěry obecných soudů vedoucími ke zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, poukázal na jejich pochybení a dovodil, že každé zbavení způsobilosti k právním úkonům zasahuje do osobního a rodinného života, jak dříve již uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353). Poukázal též na čl. 13 Úmluvy a uzavřel, že odvolací soud "aplikací jednoduchého práva prakticky znemožnil stěžovateli, aby se domohl satisfakce za újmu, která mu vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům, a tedy nepřiměřeným zásahem do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život podle článku 8 Úmluvy, a práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy. Český právní řád neupravuje žádný jiný prostředek, který by mohl stěžovatel v tomto případě efektivně využít."
IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání podané stěžovatelem bylo evidentně nepřípustné, neboť bylo podáno ve věci, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (jak bylo výše již konstatováno) a rozhodnutí o něm nezáviselo na uvážení dovolacího soudu. Nicméně s ohledem na (nesprávné) poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011 o možnosti podat přípustné dovolání, a ve snaze zamezit nadměrného formalismu při posuzování podmínek řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost shledal jako včas podanou i v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena.

K přesvědčení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci odvolacím soudem Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Podle závěrů odvolacího soudu podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyly v případě stěžovatele splněny, neboť rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006 nebyl zrušen pro nezákonnost, ale pro změnu poměrů, čímž nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí dle § 8 zákona o odpovědnosti za škodu, jak bylo již uvedeno výše.

Ústavní soud dodává, že neshledal ani jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základního práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy resp. čl. 10 Listiny, stejně jako základního práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

Ústavní soud závěrem opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.