III. ÚS 323/05
III.ÚS 323/05 ze dne 20. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele S. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dusilem, advokátem se sídlem Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. srpna 2004 č. j. 3 To 945/2003-617, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tamní soud jako soud odvolací podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2003 č. j. 4 T 69/2002-556, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu ve stěžovatelově trestní věci rozhodl (mimo jiné) tak, že jej uznal pro blíže popsaný skutek vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby "podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002", a to dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., pročež jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří roků a šesti měsíců.

Předmětný rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl, vycházeje z téže argumentace jako v ústavní stížnosti, totiž, že trestní řízení mělo být z důvodu nepřiměřené délky jeho vedení zastaveno pro nepřípustnost, rovněž dovoláním. O tomto bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 17. března 2005 sp. zn. 6 Tdo 317/2005 tak, že bylo z pohledu dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu posouzeno jako zjevně neopodstatněné, a to poté, co jmenovaný soud důvodům na podporu tvrzení o nesprávném postupu soudů rozhodujících v trestní věci stěžovatele v mimořádném opravném prostředku uplatněným nepřisvědčil.

Stěžovatel poukázal na dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na rozpor postupu obecných soudů s imperativem plynoucím z čl. 90 Ústavy ČR. Pro jím vznesené výhrady se posléze domáhal, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. srpna 2004 č. j. 3 To 945/2003-617 nálezem zrušil.

Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio, tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemu ve věci Ústavnímu soudu k posouzení předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný náležitě zabýval.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05 a další).

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005 sp. zn. 6 Tdo 317/2005, proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, per analogiam].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2005

Pavel Holländer soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.