III. ÚS 3208/09
III.ÚS 3208/09 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s.r.o., IČ 46886061, se sídlem Chodov, Vančurova 341, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2009, č. j. Nco 167/2009-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2009 (Nco 167/2009-193) v jeho věci, neboť jím mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na srozumitelné, jasné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí a práva na projednání věci nezávislým nestranným soudem.

Stěžovatel popsal konstelace okolností do postupu soudu se promítajících, které nevysvětleny co do příčin opodstatňují jeho pochybnost o poměru členů senátu k věci, vědom si subtility rozhraní či spíše spolehlivě prokázané (sic) podjatosti. S takovým vědomím je spravedlivé očekávání, že při posouzení důvodnosti obav účastníka řízení se nadřízený soud nespokojí se sdělením, že jím dotázané osoby nemají žádný právní zájem na projednání věci a nejsou v žádném vztahu k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům.

Dále uvedl, že při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je validním kritériem považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodnutí vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.

Stěžovatel uvedl přesvědčení, že v případě senátu odvolacího soudu je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti a že tento měl být vyloučen z projednávání věci, neboť poskytuje neoprávněně právní pomoc protistraně. Dle názoru stěžovatele nelze usoudit na nepodjatost senátu odvolacího soudu pouhým odkazem na jeho tvrzení.

Z ústavní stížnosti a příloh se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2009 (Nco 167/2009-193) o návrhu stěžovatele na vyloučení soudců rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. Zuzana Krejsová, JUDr. Anna Čapková a JUDr. Irena Paterová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci, o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 352/2003.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojícím mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o věci samé, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody (údajně) dotčeného subjektu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy a § 82 odst. 1 až 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že nezvážil možnost, zda jednání senátu odvolacího soudu není sto vyvolat už jen pochybnost o jeho nepodjatosti. Odvolací soud měl tuto existenci pochybnosti vzít v úvahu a není dána jen subjektivním hodnocením stěžovatele.

Odvolací soud podání stěžovatele přezkoumal a zjistil, že věc stěžovatele byla dle platného rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 25 Cm 300/2008 složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, a soudkyň JUDr. Anny Čapkové a JUDr. Ireny Paterové. Odvolací soud postupoval dle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že nejsou dány okolnosti, jež by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti senátu 25 Cm v dané věci. Odvolací soud postupoval dle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl, že soudkyně senátu 25 Cm 300/2008 složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, a soudkyň JUDr. Anny Čapkové a JUDr. Ireny Paterové nejsou vyloučeny.

Ústavní stížnost je tedy v podstatě polemikou s názorem obecných soudů na to, zda v jeho případě je vyloučen senát odvolacího soudu či nikoliv. Tato otázka ovšem, jak plyne z výše uvedeného, evidentně nepatří mezi ty, jež náleží řešit Ústavnímu soudu; o zásahu Ústavního soudu by bylo v daných souvislostech možno uvažovat až v případě, kdy by rozhodování obecných soudů o podjatosti bylo zatíženo prvkem zjevné svévole, avšak o takový případ v dané věci zjevně nejde.

Ústavní soud nemá, co by k jeho závěrům obsaženým v odůvodnění jeho usnesení (i když stručně), s nimiž se plně ztotožňuje, dodal. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, že by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nebyly zjištěny okolnosti vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti senátu, tak Ústavní soud připomíná, že dle § 16 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo mít za následek porušení ústavnosti, nezjistil.

Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručeného základního práva, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90, čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení však nebylo shledáno.

Pro tyto důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.