III. ÚS 3206/16
III.ÚS 3206/16 ze dne 25. 4. 2017

K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. M. Ž., t. č. v Dětském domově Domino, sídlem Vojanova 1029/22, Plzeň, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a společnosti DRY CLEANER LINE s. r. o., sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30 se ruší.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30 uložil I. výrokem stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 1 006 Kč s úrokem od 10. 4. 2008 do zaplacení, a výrokem II. mu uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 8 154 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil dne 25. 3. 2008 smlouvu o přepravě osob, neboť neuhradil stanovené jízdné a při přepravě se neprokázal platným jízdním dokladem; žalovaná částka 6 Kč představovala cenu jízdného a částka 1 000 Kč tzv. přirážku k jízdnému. Okresní soud rozhodl bez nařízení jednání a vycházel ze skutkových tvrzení vedlejší účastnice (na kterou byla pohledávka postoupena společností Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.), neboť zákonná zástupkyně stěžovatele (matka stěžovatele) se k žalobě nevyjádřila a (konkludentně) souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Stěžovateli bylo v době vydání rozsudku okresního soudu devět let.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ji má za přípustnou, neboť ve věci nelze podat odvolání (jde podle občanského soudního řádu o tzv. bagatelní věc), a nelze již využít ani žalobu pro zmatečnost, neboť lhůta pro její podání stěžovateli uplynula dříve, než se o existenci napadeného rozsudku okresního soudu dozvěděl. Stěžovatel považuje svůj návrh také za včasný, což odůvodnil tím, že nebyl okresním soudem o řízení ani o vydání uvedeného rozsudku nijak informován a k jeho žádosti mu okresní soud doručil uvedený rozsudek až dne 28. 7. 2016.

4. Stěžovatel částku uloženou k úhradě nepovažuje za bagatelní, neboť celkem (tj. včetně nákladů řízení a úroků z prodlení) je povinen uhradit téměř 10 000 Kč. Nemá však rodinné zázemí ani žádný majetek (poukázal na své osobní a majetkové poměry).

5. Stěžovatel tvrdí, že mu byla zcela odňata možnost jednat před soudem. Okresní soud jej o řízení neuvědomil, neumožnil mu vyjádřit se k věci ani navrhovat důkazy, rozsudek mu nebyl doručen. Okresní soud jej na jedné straně vyloučil z účasti na řízení, avšak na druhé straně "neměl žádný problém" uložit mu povinnost zaplatit žalovanou částku i náklady řízení. Okresní soud v řízení jednal s matkou nezletilého stěžovatele, která byla jeho zákonnou zástupkyní, avšak takové zastoupení podle stěžovatele nebylo řádné a odporovalo účelu zastoupení. Podle stěžovatele byla jeho matka při zastupování v řízení ve střetu zájmů podle § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť péče řádného hospodáře v rámci rodičovské odpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností, přičemž to byla právě matka stěžovatele, která byla jako zákonný zástupce povinna žalované částky zaplatit (stěžovatel se nacházel v její péči). Současně stěžovatel namítl, že zastoupení jeho matkou nebylo řádné, neboť jeho matka nechránila jeho práva a zájmy, na žalobu nijak nereagovala a s okresním soudem nekomunikovala. Stěžovatel dodal, že mu byla rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 12. 2015 nařízena ústavní výchova, přičemž podle závěrů soudu v dané věci rodiče vyjadřují nezájem o nezletilého stěžovatele. Stěžovatel je s ohledem na uvedené přesvědčen, že mu měl být ustanoven pro řízení o žalobě opatrovník podle § 29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14, ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15 a ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ve vztahu k nákladovému II. výroku stěžovatel namítl nepoměr mezi žalovanou částkou a výší nákladů řízení, které mu byly k náhradě okresním soudem uloženy. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) a usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11.

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

7. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na napadený rozsudek a způsob doručování soudních listin s tím, že doručováno bylo matce stěžovatele na adresu, kde se prokazatelně zdržovala v době doručování. Z tohoto důvodu nebylo třeba zasílat vyjádření okresního soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice.

8. Vedlejší účastnice se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřila, ani neuplatnila svá procesní práva.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

10. Podle Ústavního soudu je ústavní stížnost také přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario]. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na své předchozí závěry uvedené v nálezech ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14, ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16, ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 1775/14 a ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15, ze kterých i pro nyní projednávanou věc vyplývá, že odvolání v dané věci nebylo přípustné (tzv. bagatelní částka), a žaloba pro zmatečnost nepředstavovala efektivní prostředek nápravy, ať již by šlo o žalobu pro zmatečnost podanou na základě § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění není přípustná (bylo možno napadnout pouze odvolací rozsudek nebo usnesení ve věci samé), a v případě žaloby podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivní tříletá lhůta uplynula stěžovateli dříve, než měl možnost se s napadeným rozsudkem seznámit (podstatou ústavní stížnosti je přitom námitka odnětí možnosti se k věci vyjadřovat a navrhovat důkazy, resp. nedoručení napadeného rozsudku stěžovateli).

11. Ústavní stížnost je třeba považovat za včasnou; znovu lze přitom poukázat na obdobnou argumentaci obsaženou ve výše uvedených nálezech (srov. zde bod 10.). Rovněž v nyní projednávané věci nutno vycházet z relevantního znění § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu s tím, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti je třeba interpretovat způsobem, jenž nebude bránit věcnému projednání, jestliže podstatou ústavní stížnosti je právě námitka porušení práva jednat před okresním soudem, které z povahy věci vylučovalo, aby stěžovateli byl doručován napadený rozsudek. Pokud měly právní účinky doručení napadeného rozsudku nastat doručením třetí osobě (zde matce stěžovatele), avšak zůstává sporné, zda zastoupení danou třetí osobou bylo řádné, pak nelze pod pojem "doručení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení. V nyní projednávané věci byl napadený rozsudek vydán dne 3. 11. 2009, a nabyl právní moci dne 18. 12. 2009 (okresní soud vycházel z data doručení napadeného rozsudku matce stěžovatele); stěžovatel se o (obsahu) napadeného rozsudku dozvěděl dne 28. 7. 2016, kdy mu (jeho právní zástupkyni) byl k žádosti ze dne 27. 6. 2016 rozsudek okresním soudem doručen (č. l. 42, 44 vyžádaného soudního spisu). Ústavní soud neměl důvod nevěřit tvrzení stěžovatele, že nejdříve tímto okamžikem se mohl seznámit s obsahem napadeného rozsudku. Den 28. 7. 2016 byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud má dále za to, že stěžovatel je s ohledem na svůj věk (16 let) v řízení o ústavní stížnosti způsobilý jednat samostatně, zejména porozumět smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16, nebo ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87)]. Práva stěžovatele jsou v řízení o ústavní stížnosti dostatečně zajištěna tím, že stěžovatel je zastoupen advokátkou; tj. je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. Ústavní soud vyšel ze závěrů vyslovených v již výše zmíněných nálezech a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V odkazovaných nálezech Ústavní soud vyložil, že součástí zásady spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny je i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odst. 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odst. 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431)].

15. K naplnění těchto základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 o. s. ř.). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§ 20 o. s. ř.). Vyžadují-li to ale okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 o. s. ř.). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo, nebo prostřednictvím zástupce), je-li schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy).

16. Skutečnost, že v řízení před soudem, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, a ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci nejde právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Pakliže se soudu zároveň nepodařilo zjistit vedle místa pobytu zákonného zástupce ani místo pobytu nezletilého účastníka řízení, musí posoudit i splnění podmínek pro ustanovení opatrovníka z důvodu uvedeného v § 29 odst. 3 o. s. ř. Vždy je přitom třeba dbát nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)].

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci okresní soud této své povinnosti nedostál.

18. Okresní soud se pokoušel doručit žalobu vedlejší účastnice a jím vydaný elektronický platební rozkaz ze dne 6. 4. 2009 matce stěžovatele, jakožto zákonné zástupkyni nezletilého stěžovatele, a to poštovní zásilkou (č. l. 14). Zákonná zástupkyně si zásilku k výzvě doručovatele nevyzvedla. Okresní soud proto zásilku znovu doručoval, a to soudním doručovatelem na tutéž adresu (zjištěnou z výpisu z centrální evidence obyvatel), avšak opět bezvýsledně (na č. l. 16 je zaznamenáno, že adresát nebyl zastižen, zdržuje se na adrese občas). Okresní soud proto usnesením ze dne 23. 7. 2009 elektronický platební rozkaz zrušil (usnesení doručoval pouze vedlejší účastnici). Následně okresní soud doručoval zákonné zástupkyni stěžovatele dvě usnesení ze dne 3. 9. 2009, kterými vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil k žalobě a sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání; zásilku doručoval na tutéž adresu zákonné zástupkyně stěžovatele, zásilka nebyla k výzvě doručovatele vyzvednuta, proto ji doručovatel poté vložil do schránky adresáta. Dne 3. 11. 2009 okresní soud vyhlásil svůj rozsudek, který rovněž doručoval zákonné zástupkyni stěžovatele na shodnou adresu; zásilka opět nebyla k výzvě doručovatele vyzvednuta, proto ji doručovatel vložil do schránky adresáta (zásilku považoval okresní soud za doručenou fikcí ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.).

19. S ohledem na uvedené má Ústavní soud za to, že stěžovatelovy zájmy jeho matka v řízení nikterak nehájila, neboť neučinila jediný úkon, či spíše ani hájit nemohla, protože jí žádná písemnost fakticky doručena nebyla, a zřejmě o soudním řízení vůbec nevěděla. Za této situace proto nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byl stěžovatel řádně zastoupen opatrovníkem, k jehož ustanovení mělo dojít podle § 29 odst. 1 o. s. ř., a pokud se tak nestalo, stěžovateli bylo znemožněno v řízení před okresním soudem jakkoliv jednat. V důsledku toho bylo porušeno jeho právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy zde v bodu 10.).

20. Ústavní soud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelem řádně jednáno, nicméně bude na okresním soudu, aby zohlednil argumentaci stěžovatele jak k věci samé, tak k přiměřenosti výše nákladů řízení, kterou stěžovatel rozporoval s ohledem na formulářovou povahu této žaloby a závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767).

21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.