III. ÚS 3206/09
III.ÚS 3206/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., právně zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem AK se sídlem Masarykovo náměstí 2/2, 405 01 Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2009 č. j. 75 Cad 24/2008-36 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2009 č. j. 6 Ads 103/2009-64, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. prosince 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2009 č. j. 75 Cad 24/2008-36 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2009 č. j. 6 Ads 103/2009-64, a to pro porušení článku 30 odst. 1 a odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. března 2008 č. 496 204 172 byl podle ust. § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") stěžovatelce od 4. srpna 2006 přiznán starobní důchod ve výši 7 297 Kč měsíčně a podle nařízení vlády č. 461/2006 Sb. od ledna 2007 zvýšen na částku 7 774 Kč měsíčně. Uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadla stěžovatelka správní žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. dubna 2009 č. j. 75 Cad 24/2008-36 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. září 2009 č. j. 6 Ads 103/2009-64 zamítl.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí byl přiznán nižší starobní důchod, než si sama vypočítala, neboť na osobním listu důchodového pojištění chybí proplacená nevyčerpaná dovolená na zotavenou za dřívější období. Stěžovatelka uvádí, že se v průběhu řízení bránila proti tomu, že Česká správa sociálního zabezpečení a Krajský soud v Ústí nad Labem na její případ aplikovaly nesprávné ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka uvádí, že rovněž Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval právní předpisy při výpočtu výše jejího důchodu. Nejvyšší správní soud se sice v napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem stěžovatelky, že nelze na výpočet jejího důchodu použít ust. § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ale provedl takové výpočty, na základě nichž by důchod stěžovatelky byl při započítání proplacené nevyčerpané dovolené na zotavenou za dřívější období o 74 Kč nižší. Nejvyšší správní soud tak již bez účasti stěžovatelky, bez veřejného projednání přistoupil ke zcela jinému výpočtu jejího důchodu za použití stěžovatelce neznámého důkazu ohledně tzv. vyloučené doby v délce 31 dnů (365 dní - 334 dní), aniž by stěžovatelce umožnil se k jinému výpočtu jejího důchodu vyjádřit. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že by vždy měla mít možnost se vyjádřit ke každé variantě uplatněné při výpočtu jejího důchodu - ke každému důkazu a údaji. Nejvyšší správní soud ji sice seznámil s úplně jiným výpočtem jejího důchodu, ale vyjádřit se k němu již nemohla.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí těchto soudů (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

K námitkám stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatelky bez jednání, Ústavní soud poukazuje na ust. § 109 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), ve kterém se uvádí, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. V souzené věci rozhodoval Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným ustanovením bez jednání, neboť dokazování před Nejvyšším správním soudem prováděno nebylo.

Ve svém rozsudku ze dne 24. září 2009 č. j. 6 Ads 103/2009-64 Nejvyšší správní soud dovodil, že výše osobního vyměřovacího základu zjištěná podle ust. § 3a odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen "prováděcí vyhláška"), je nižší než jeho výše zjištěná podle písmena b) téhož ustanovení. Při souběhu vyloučené doby s dobou, v níž byl dosažen hrubý výdělek, tedy bylo zapotřebí pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu postupovat podle ust. § 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení přitom takový výpočet provedla, byť ve skutečnosti vycházela ze zažitých pravidel, které byly pro případ souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, obsaženy v předchozí právní úpravě a jejichž další užití i za účinnosti zákona o důchodovém pojištění dovozovala na základě jeho ust. § 14 odst. 1, které však v uvedeném směru nebylo možné aplikovat. Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes uvedené pochybení žalované České správy sociálního zabezpečení byly výše osobního vyměřovacího základu a na něho navazující výše starobního důchodu žalobkyně stanoveny v souladu s příslušnými právními předpisy. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se sice neztotožnil se závěry vyslovenými v rozhodnutí o přiznání starobního důchodu i v napadeném rozsudku, nicméně na základě právního názoru, který v dané věci zaujal, a s ním spojeného odlišného postupu při výpočtu výše osobního vyměřovacího základu a výše starobního důchodu, nakonec dospěl k stejnému výsledku jako žalovaná a krajský soud.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se rozdílného posouzení právní otázky krajským soudem a Nejvyšším správním soudem v souzené věci, Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší posuzovat zákonnost či správnost rozhodnutí ve všech jednotlivostech, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou; jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost resp. porušení základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 374/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí ( srov. např. sp. zn. 7 A 15/2000, sp. zn. 7 A 69/2001, nebo sp. zn. 7 A 85/01) opakovaně zdůraznil, že mezi namítanou nezákonností a důsledky případného vyhovění žalobě (zde kasační stížnosti) musí existovat určitý vztah proporcionality; k vyslovení nezákonnosti rozhodnutí je tak podle něj "třeba takové míry pochybení ..., která překračuje mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti konkrétního řízení a přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku neohrožující práva účastníků, přičemž k překročení této meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně samostatných pochybení, jež by snad mohla být vnímána jako marginální sama o sobě, ve svém úhrnu však dosahují zmíněné intenzity".

Obdobné zásady platí také pro přezkum prováděný Ústavním soudem. Názory, vyjádřené Ústavním soudem v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 218/95, resp. sp. zn. III. ÚS 139/98, nejsou v dané věci použitelné; změna právního posouzení kasačním soudem je možná, jestliže vychází z nezměněného skutkového základu, vede ke shodnému právnímu závěru a výsledek řízení založený oběma soudy je ústavněprávně udržitelný.

Ústavní soud se v obdobné věci v usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99 vyslovil tak, že "každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně nelze (pokud nevede ke kasaci) automaticky a ve všech případech považovat za porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny, nýbrž je nutno každý případ posuzovat individuálně". Měřeno principem proporcionality nelze dovodit, že by rozhodnutí krajského soudu trpělo (a to i přes změnu právního posouzení kasačním soudem) relevantně silným pochybením ve smyslu jeho nezákonnosti, resp. že by - při dodržení pravidel spravedlivého procesu - muselo být kasačním soudem zrušeno (ust. § 110 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud, jemuž především a ze zákona, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. § 12 s. ř. s.), podrobně vyložil, z jakých důvodů a na základě kterých zákonných ustanovení při výpočtu výše osobního vyměřovacího základu a na něho navazující výše starobního důchodu stěžovatelky postupoval. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho odůvodnění za přesvědčivé a vyčerpávající.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího Nejvyššího správního soudu či Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.