III. ÚS 3203/09
III.ÚS 3203/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. G., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, č.j. 35 Co 368/2009-59, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2009, č.j. 26 C 149/2008-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal proti žalované Česká republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 77 220,50 Kč způsobené nesprávným úředním postupem; ten spatřoval ve svém trestním stíhání zahájeném usnesením policejního orgánu ze dne 12. 12. 2005, ČTS: PSP-2452/HK-3-234-2003, vydaným s poukazem na § 160 odst. 1 tr. řádu, pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2 a 3 tr. zákona.

Nezákonnost trestního stíhání stěžovatel pokládá za prokázanou tím, že byl obžaloby zproštěn.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, č. j. 40 T 2/2006-1342, stěžovatele pro shora uvedený trestný čin podle § 226 písm. e) tr. řádu zprostil obžaloby, jelikož trestnost činu zanikla. K odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného (stěžovatele) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 To 21/2007, rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a s poukazem na § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu rozhodl tak, že se stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl a Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nedodržel požadavek vyjádřený v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tím, že aniž by nastal "případ zvláštního zřetele hodný", proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost podle § 160 odst. 7 tr. řádu nepodal.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecnými soudy uplatněný "formalistický" právní názor "nutí obviněného", aby "automaticky v každé procesní situaci" stížnost podle § 160 odst. 7 tr. řádu vznesl a uvedl v ní "okolnosti rozhodné pro trestní řízení", čímž porušuje "právo odepřít výpověď" zaručené v čl. 37 odst. 1 Listiny a § 33 odst. 1 a § 92 tr. řádu. Soudy přehlížejí, míní stěžovatel, že využití uvedeného procesního instrumentu představuje "právo a nikoli povinnost" obviněného, který může dovozovat, že by bylo "zjevně neúspěšné", resp. "zvažovat např. možnost přiznání své viny a úhrady škody, aby mohlo být trestní stíhání podmíněně zastaveno, popř. aby mohl soud při výměře trestu vzít v úvahu tyto polehčující okolnosti". Upozorňuje, že procesní normy v trestním řízení státnímu zástupci ukládají kontrolovat zákonnost uvedených usnesení z úřední povinnosti, a posléze i na to, že jakékoli pochybnosti o "přiměřenosti a nutnosti" nákladů obhajoby ve vztahu k "dosažení spravedlnosti" v řízení nevznikly.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Významné pak zde je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu (co do námitek proti zamítnutí žaloby s odůvodněním, že stěžovatel nevyužil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, a že nejde o případ hodný zvláštního zřetele), identifikuje se stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08 - odmítl.

V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel nabídl toliko hypotetické možnosti (využití "práva nevypovídat", předvídaná "zjevná neúspěšnost" stížnosti, resp. zvažované "přiznání své viny a úhrada škody"), u nichž pokládá za neodůvodnitelné podmiňovat přiznání náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. podáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a z řečeného dovozuje, že je proto třeba požadavek využití tohoto procesního prostředku eliminovat obecně, tj. i v jeho věci založené na jiném skutkovém podkladě. Stěžovatel však přehlíží, že § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. "případy zvláštního zřetele hodné" coby výjimku ze zásady výslovně uznává, a současně ani netvrdí, že se obecné soudy v této souvislosti dopustily výkladového excesu.

Co je v dané věci podstatné, je okolnost, že škoda, již stěžovatel tvrdí, se vskutku nemůže pojit s ničím jiným, než s usnesením o zahájení trestního stíhání, což implikuje právě ty konsekvence, které odvolací soud, s odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů podrobně a uspokojivě vysvětlil, k čemuž ani z ústavněprávních pozic (spravedlivého procesu) není důvod oponovat.

Ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, které nevyžadují splnění specifikované podmínky tehdy, nebylo-li vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání; rovněž tuto výtku stěžovatel nevznesl.

Je tedy namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čímž je znovu odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Překážku rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti nepředstavuje probíhající řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č.j. 31 Cdo 3489/2007-62, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09, jehož výsledek vydané usnesení samozřejmě nepredisponuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.