III. ÚS 3200/12
III.ÚS 3200/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. května 2012 č. j. 155 EC 577/2009-51, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva podle čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 155 EC 577/2009-51 uložil žalovanému P. N. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 1 008,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen stěžovatelce na náhradě nákladů řízení zaplatit 300,- Kč (výrok II), s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne 12. 12. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava a. s. bez platného jízdního dokladu. Při provedené kontrole jeho oprávněným zaměstnancem žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím, kterou se zavázal zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku ve výši 1 000,- Kč ve stanovené lhůtě. Tato pohledávka byla postoupena Dopravním podnikem Ostrava a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti Freedom Investment s. r. o., přičemž ta ji stejným způsobem postoupila stěžovatelce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud jí měl přiznat náklady řízení i v projednávané věci, neboť ve sporu byla plně úspěšná a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. má tedy nárok, aby jí byly přiznány náklady řízení v plném rozsahu, neboť v souvislosti v projednávanou věcí, která je součástí celého souboru stěžovatelkou odkoupených pohledávek, jí vznikly při jejich uplatnění u soudu značné náklady, jejichž návratnost a přiměřený zisk s tím spojený důvodně očekávala.
II.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a napadeného rozhodnutí a zejména v souvislosti se všemi okolnostmi projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dostupnou na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz (srov. např. usnesení ve věci stěžovatelky vydaná dne 25. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 44/12, dne 18. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1047/11 a další).

Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000,- Kč při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky". Naopak musí zvažovat, zda v dané věci existují další rozhodující okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).

Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž však stále vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů. Zde je rovněž nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv stěžovatelky, neshledal.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. K projednávané věci je třeba připomenout, že stěžovatelka odkoupila pohledávky podle svého uvážení a za cenu, která byla předmětem dohody smluvních stran. Skutečnost, že stěžovatelka učinila odkup a následné vymáhání pohledávek předmětem své obchodní činnosti, nijak nesouvisí s povinností obecného soudu vždy v každé jednotlivé věci zkoumat, jestli stěžovatelkou uplatněné náklady řízení jí byly skutečně v téže věci vynaloženy, tedy že se nejedná jen o náklady předpokládané, a že vznikly v rozsahu, tvrzeném stěžovatelkou, ale zejména, jestli jde o náklady v průběhu řízení stěžovatelkou účelně vynaložené. Námitky stěžovatelky, že v souvislosti s jejím předmětem podnikání jí vznikají značné náklady, nejsou pro rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v konkrétní věci relevantní, neboť jak zdůraznil okresní soud, stěžovatelka, jako podnikatelský subjekt, se na tuto činnost specializuje, její personální i technické vybavení tedy nepochybně odpovídá zvolenému předmětu činnosti jako zcela běžné a rutinní činnosti jiných podnikatelů. Její zastoupení advokátem v soudním řízení v projednávané věci nebylo potřebné, neboť nepochybně šlo o zcela standardní typové řízení o vymáhání pohledávky z dlužného jízdného a přirážky k němu, v jehož průběhu nenastala žádná mimořádná okolnost, která by právní zastoupení stěžovatelky advokátem jako účelné odůvodnila.

Těmto závěrům obecného soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.