III. ÚS 3199/13
III.ÚS 3199/13 ze dne 5. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Keselicy, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 703/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 25 Cdo 557/2013-201, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2011 č. j. 57 Co 97/2011-163 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. října 2010 č. j. 33 C 422/2008-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 21. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a právo na příznivé životní prostředí, včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu čl. 35 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal z důvodu dlouhodobé nespokojenosti s nekvalitou ovzduší v místě jeho bydliště, jež způsobila jemu zdravotní potíže a je dle něj i příčinou úmrtí jeho manželky, žalobu na zaplacení částky ve výši 240 000 Kč jako náhrady škody za usmrcení jeho manželky ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Tuto částku měli společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelovi sousedé, kteří dle jeho tvrzení pálili na svém pozemku zdraví škodlivé látky, a obec Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Polanka nad Odrou, jež nedokázala zabránit znečišťování ovzduší ze strany žalovaných sousedů. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") tuto stěžovatelem podanou žalobu zamítl, jelikož shledal jako oprávněnou námitku promlčení nároku, kterou vznesli žalovaní sousedé, a ve vztahu k žalované obci, jež námitku promlčení nevznesla, nepřisvědčil okresní soud naplnění kumulativních podmínek odpovědnosti za škodu, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná obec porušila jakoukoliv právní povinnost. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že jej zamítl a rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož rozhodnutí krajského soudu nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

II. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily, když neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy, v důsledku čehož nedostal stěžovatel fakticky možnost prokázat protiprávní jednání žalovaných subjektů. Provedené důkazy pak byly obecnými soudy nesprávně vyhodnoceny jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. V tomto ohledu poukazuje stěžovatel zejména na svědecké výpovědi, které potvrdily šířící se zápach a kouř z pozemku žalovaných sousedů, což je dle stěžovatele v příkrém rozporu s jejich tvrzením, že se v rozhodné době zdržovali na Slovensku. Stěžovatel dále okresnímu soudu vytýká, že nedostatečně prověřil, z jakého důvodu jeden ze svědků uváděl nepravdivé údaje. Stěžovatel rovněž namítá, že při vyšetřování jednání žalovaných sousedů, vedeném nejrůznějšími orgány veřejné moci, se mu vždy dostalo nepravdivých, zkreslených a lživých informací, a orgány provádějící prošetřování toliko vágně konstatovaly, že žádné protiprávní jednání nebylo zjištěno.

4. Další část námitek směřuje proti posouzení námitky promlčení, jež mělo dle stěžovatele za následek zamítnutí jeho žaloby okresním soudem v důsledku omezeného dokazování v meritu věci. Stěžovatel tvrdí, že jeho nárok na náhradu škody podle § 444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku je nepromlčen, neboť se na něj měla v jeho případě uplatnit objektivní tříletá promlčecí lhůta. Stěžovatel souhlasí se soudy, že počátkem běhu lhůty je den úmrtí jeho manželky, nicméně v té době neměl (a ještě ani v tuto chvíli nemá) spolehlivě zjištěno, kdo za škodu odpovídá, pročež nemohlo dojít k počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty a soudy tak měly aplikovat toliko lhůtu objektivní. Jeho snahu o zjištění odpovědného subjektu mařila žalovaná obec, když nebyla ochotna poskytnout stěžovateli výsledky monitoringu životního prostředí ze stanice umístěné v místě stěžovatelova bydliště a nedostatečně prověřovala stěžovatelova oznámení a stížnosti. Nedůslednost prověřování lze spatřovat i v činnosti jiných orgánů veřejné moci, na které se stěžovatel opakovaně obracel. Dále stěžovatel uvádí, že námitku promlčení nelze vztahovat k žalované obci, jelikož tato ji v soudním řízení nevznesla.

5. Důsledkem aktivit všech žalovaných subjektů je dle stěžovatele porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, jež zapříčinilo předčasné úmrtí jeho manželky, se kterou žil v dlouholetém a harmonickém svazku. Dále stěžovatel konstatuje, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí a na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu čl. 35 Listiny, jež spočívá rovněž v nečinnosti "jednajících" orgánů veřejné moci, kvůli níž se stěžovatel domohl pravdivých informací o znečištění životního prostředí v rozhodné době až v roce 2013.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Námitky stěžovatele ohledně vedení důkazního řízení, a to jak v otázce rozsahu provedeného dokazování, tak i v oblasti hodnocení provedených důkazů, jsou obsahově totožné s námitkami uplatněnými před obecnými soudy, aniž by stěžovatel v ústavní stížnosti jakkoliv reflektoval způsob, jakým se obecné soudy s těmito námitkami vypořádaly. Přitom sám stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost bere jako "poslední možnost ke zvrácení pro něj nepříznivých rozhodnutí". Z toho důvodu je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k běžnému přezkumu zákonnosti jejich rozhodnutí. Jeho úlohu vymezuje předně čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může proto toliko v případě porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb důkazního řízení vedeného obecnými soudy. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K tomu však v projednávané věci nedošlo.

9. Námitka nesprávného hodnocení důkazů ve vztahu ke svědeckým výpovědím, které potvrdily kouř šířící se z pozemku žalovaných sousedů, byla řešena krajským soudem, který se ztotožnil s hodnocením důkazů, jak jej provedl okresní soud, a svůj závěr pečlivě odůvodnil (srov. strana 5 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Stejně tak bylo řádně odůvodněno vypořádání se s námitkou rozporu výpovědi jednoho ze svědků s jinými důkazy (srov. strana 9 až 10 napadeného rozhodnutí okresního soudu). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat výsledky důkazního řízení, ovládaného zásadou volného hodnocení důkazů, jež je promítnutím ústavou chráněného principu nezávislosti rozhodování obecných soudů, pokud tento proces nevybočuje z ústavněprávních mezí, daných zejména hlavou pátou Listiny (viz například nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1999 sp. zn. I. ÚS 101/97 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. července 1996 sp. zn. I. ÚS 100/96, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Provedené důkazy byly logicky a racionálně vyhodnoceny, a skutečnost, že lze dílčí aspekty skutkového stavu vyhodnotit jinak, nedává Ústavnímu soudu možnost zasáhnout do nezávislého posouzení věci příslušnými soudy. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vyhodnotily všechny provedené důkazy srozumitelným a racionálním způsobem, vyvodily z nich logické skutkové i právní závěry, a tudíž neexistuje v tomto ohledu místo pro kasační intervenci Ústavního soudu.

10. Podobně nelze přisvědčit ani stěžovatelem vznesené námitce stran neprovedení jím navrhovaných důkazů. Rozsah prováděného dokazování totiž náleží výlučně do kompetence obecných soudů, což opět odůvodňuje ústavní princip nezávislosti soudního rozhodování a na tomto principu postavená úprava dokazování v konkrétních procesních předpisech. Dle ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je soud v každé fázi řízení oprávněn zvažovat, které z daných důkazů provede. Z požadavku na "rovnost zbraní" účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny nelze v žádném případě vyvozovat povinnost soudu na provedení všech účastníky navrhovaných důkazů (viz usnesení Ústavního soudu z 8. ledna 1997 sp. zn. II. ÚS 127/96, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud je však vždy povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp zn. IV. ÚS 219/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp zn. IV. ÚS 570/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Okresní soud v napadených rozhodnutích uvedl, že důkazním návrhům žalobce nevyhovuje z důvodu nadbytečnosti, jelikož jimi prokazované a blíže vyjmenované skutečnosti byly učiněny nespornými. Takový závěr nelze vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu označit za svévolný, a tudíž nelze navržené důkazy označit za tzv. opomenuté. Krajský soud novým důkazním návrhům nevyhověl s konstatováním dostatečného rozsahu dokazování provedeného okresním soudem a s odvoláním se na zásadu neúplné apelace legislativně vyjádřenou v § 205a odst. 1 občanského soudního řádu. Porušení této zásady, ani neústavnost jejího zakotvení v občanském soudním řádu stěžovatel neprokázal (ani to nenamítá). Z toho je zjevné, že obecné soudy neporušily při posuzování stěžovatelových důkazních návrhů principy spravedlivého procesu.

11. Srozumitelným způsobem se obecné soudy vypořádaly i se stěžovatelovou námitkou nesplnění podmínek promlčení jím žalovaného nároku. Za situace, kdy se touto námitkou stěžovatele zabývaly soudy obecné a velmi podrobně ji zhodnotil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, přičemž jejich závěry jsou v souladu s právní doktrínou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, není třeba v tomto směru ze strany Ústavního soudu cokoliv dodávat a stačí v této záležitosti odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující v dostatečném množství relevantní odkazy na zmíněnou judikaturu. Toliko nesouhlas stěžovatele se srozumitelně vyjádřenými závěry obecných soudů opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. K tvrzení stěžovatele, že promlčení nároku nelze vztahovat k žalované obci, jelikož tato námitku promlčení v řízení nevznesla, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nepovažovaly stěžovatelův nárok ve vztahu k žalované obci za promlčený a z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelovu žalobu přezkoumaly v této části věcně a k nepřiznání požadovaného nároku došlo z důvodu neshledání porušení jakékoliv právní povinnosti ze strany žalované obce. Závěry obecných soudů stran promlčení předmětného nároku nelze tedy považovat za svévolný výklad ustanovení občanského zákoníku, a tudíž z ústavněprávního hlediska obstojí.

12. Konečně k samotné námitce stran výše uvedeného porušení právních povinností ze strany žalované obce Ústavní soud rovněž uvádí, že se s ní obecné soudy vypořádaly, když uvedly, že nesouhlas stěžovatele se závěry šetření nezakládá protiprávní postup konajících orgánů. Navíc je samotná odpovědnost obce za stav ovzduší významně omezena na rozsah reálného dopadu prostředků, kterými obce na úseku ochrany životního prostředí disponují. Ve stěžovatelově případě soudy zcela racionálně opřely závěr o nedostatku odpovědnosti žalované obce o existenci k obci přilehlé průmyslové oblasti a obecně známé zhoršené situaci v oblasti životního prostředí v regionu severní Moravy a Slezska. Nesouhlas s konkrétními výsledky činnosti orgánů veřejné moci pak musí stěžovatel vyjadřovat prostřednictvím zvláštních právních předpisů, zejména v oblasti správního práva. Řízení o odpovědnosti územních samosprávných celků za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci představuje v tomto směru výrazně omezený prostředek nápravy, neboť samy civilní soudy nejsou zásadně dostatečně kompetentní hodnotit nedostatky odborné činnosti orgánů veřejné správy, natož pak orgánů činných v trestním řízení. Totéž musí Ústavní soud konstatovat i k povšechné a nekonkrétní námitce nedostatečného poskytování informací stěžovateli o stavu životního prostředí v místě jeho bydliště.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a jako takový ho mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.