III. ÚS 3199/12
III.ÚS 3199/12 ze dne 19. 11. 2013

K přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu při namítaných vadách řízení; k dokazování před odvolacím soudem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, IČ: 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti Art Forum 21 Praha, s. r. o., se sídlem Kunětická 2534/2, Praha 2, IČ: 25769391, jako vedlejší účastnice, takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud rovněž porušil ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012 se ruší.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. srpna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Vrchní soud v Praze se vytýkaného porušení práv stěžovatelky měl dopustit tím, že neprojednal její odvolání, řádně podané dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Soudem vyslovený právní názor, podle něhož je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neboť žádný z účastníků řízení výslovně nenavrhl zopakování důkazů, jež by odvolací soud mohl provést a odchýlit se tak od těchto skutkových závěrů, stěžovatelka považovala za extrémní interpretaci podústavního práva, která vybočuje nejen z textace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, ale zejména pak z jejich účelu a smyslu. Z ustanovení § 213 odst. 1 a 3, § 213a o. s. ř. zcela jednoznačně a nezpochybnitelně podle stěžovatelky vyplývá, že opakování důkazů za účelem přehodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně není podmíněno explicitním návrhem odvolatele na zopakování provedeného dokazování, když takovýto návrh je implicitně obsažen již v uplatněném odvolacím důvodu samotném [dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Povinnost k opakovanému provedení důkazů před odvolacím soudem není uložena účastníkovi řízení, nýbrž odvolacímu soudu, kterému je též svěřena diskrece v tom, zda důkaz zopakuje, či nikoli. Stěžovatelka podle svých slov již důkazy, jejichž provedení navrhovala k prokázání svých tvrzení, řádně označila, a to v řízení před soudem prvního stupně, v odvolání pak zcela přesně a konkrétně označila, jaké důkazy byly dle jejího názoru nalézacím soudem zhodnoceny nesprávně, Vrchnímu soudu v Praze tedy nic nebránilo v tom, aby její odvolání řádně projednal. Neučinil-li tak, omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu zcela svévolně a samoúčelně, využívajíce k tomu právně formalistické argumentace, soustředěné toliko na sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Jak stěžovatelka dodala, procesní postup odvolacího soudu byl pro ni zcela překvapivý a nepředvídatelný, neboť s obdobným názorem, jaký tento soud uplatnil, se nelze setkat v dostupné judikatuře vrcholných soudů ani v odborné literatuře. Za dané situace, kdy odvolací soud hodnotil otázku důkazního břemene po právní stránce jinak, spatřovala proto stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces i v absenci poučení soudu o jejích procesních právech.

Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka upřela svou pozornost na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytkla, že přes řádně uplatněnou námitku neodstranil důsledky porušení ústavně zaručených základních práv odvolacím soudem, ačkoli k tomu byl v souladu s ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") povinen. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž porušil ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy a její právo na spravedlivý proces, pokud v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, která takový postup označila za ústavně nepřijatelný, posoudil přípustnost uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. restriktivně a dovolání odmítl toliko se stručným odůvodněním, aplikujíce ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud si takto počínal v situaci, kdy zákonná úprava přípustnosti dovolání byla Ústavním soudem s ohledem na dlouhodobou nepředvídatelnost postupu dovolacího soudu označena za protiústavní a nálezem s odloženou vykonatelností zrušena. Z řečeného dle přesvědčení stěžovatelky vyplývala povinnost dovolacího soudu důsledně odůvodňovat svůj postup a tím se vyhnout právě oné nepředvídatelnosti, která mu byla vytknuta.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž vysvětlil, proč skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně zůstal v odvolacím řízení nedotčen. Dodal, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, jehož soud nesměl poučovat ve smyslu ustanovení § 118 odst. 4 a § 211 o. s. ř. K poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důvod nebyl a vzhledem k systému neúplné apelace a zákazu novot v odvolacím řízení ani v dané věci být nemohl. Měl-li zástupce stěžovatelky - advokát zato, že odvolací soud sám má provést důkazy, které provedeny býti mohly, pak je měl navrhnout. Jestliže tak neučinil, a to dokonce ani přes dotaz soudu, musel být podle soudu srozuměn s tím - ježto odvolací soud sám neměl důvodu provádět bez návrhu účastníka dokazování (důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat) - že bez odpovídajících důkazních návrhů skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně změny doznat nemůže.

Nejvyšší soud v podání ze dne 15. dubna 2013 odkázal toliko na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice dané možnosti vyjádřit se nevyužila.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 12. června 2013, stěžovatelka zrekapitulovala námitky zahrnuté již v ústavní stížnosti s tím, že vyjádření Vrchního soudu v Praze do řízení nevneslo žádné ústavněprávní argumenty. Odvolací soud podle jejího názoru stejně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí setrvává na formalistické interpretaci podústavního práva, která je zcela odstřižena od jeho ústavních základů a která nereflektuje ani základní ústavní funkci soudů spočívající v ochraně subjektivních hmotných práv (čl. 90 Ústavy). Požadavek odvolacího soudu, aby explicitně označila důkazy, jejichž opakování navrhuje, jde v souladu s jejím míněním nad rámec zákona, a to jak z hlediska jeho litery, tak z hlediska jeho funkce. Naopak je na odvolacím soudu, jakožto přezkumné instanci, aby dokazování zopakoval, shledá-li, že je na místě skutková zjištění soudu prvního stupně přehodnotit. Tato povinnost přitom podle stěžovatelky vyplývá ze zásady přímosti. V závěru repliky stěžovatelka poznamenala, že danou problematiku nastolila v dovolání jako otázku zásadního právního významu, nicméně Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to aniž by se jakkoli vypořádal s uplatněnými námitkami.

III.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 41/2008, který si Ústavní soud za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že řízení v předmětné věci bylo zahájeno na podkladě žaloby stěžovatelky, kterou se domáhala, aby vedlejší účastnici bylo zakázáno užívat literární dílo - scénář k 1. až 13. dílu pořadu - kriminálního seriálu s názvem "První oddělení", vytvořený panem Zdeňkem Zapletalem, a na jeho základě vytvořené, a to i v budoucnu, audiovizuální dílo, a nakládat s nimi. Městský soud v Praze podanou žalobu zamítl rozsudkem č. j. 34 C 41/2008-190 ze dne 11. května 2010.

Rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka napadla odvoláním, které odůvodnila, mimo jiné, dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tj. že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. V návaznosti na to stěžovatelka v odvolání podrobně rozebrala důkazní situaci ve sporu, přičemž konkrétně rozvedla, které důkazy byly podle jejího názoru soudem prvního stupně zhodnoceny nesprávně, v čem se soud prvního stupně zmýlil a jak se jeho pochybení promítá v odvoláním napadeném rozsudku.

Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé a v nákladových výrocích jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí prohlásil, že je povinen vycházet ze zjištění, která soud prvního stupně učinil z výpovědí svědků a též z toho, jak tyto výpovědi soud prvního stupně hodnotil, neboť zásada přímého hodnocení důkazů brání tomu, čeho se stěžovatelka dožaduje, aby sám odvolací soud, aniž by tyto důkazy provedl, hodnotil výpovědi svědků jinak. Jelikož stěžovatelka v odvolání a ani při odvolacím jednání, byť výslovně odvolacím soudem vyzvána, nenavrhla provedení žádného důkazu a nepřicházel v úvahu ani postup podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., tj. aby odvolací soud dokazováním zvláštní iniciativy narušil zásadu rovnosti účastníků řízení, platí, že výsledky dokazování před odvolacím soudem změny doznat nemohou. Jinak řečeno, hodnotit správnost právních závěrů soudu prvního stupně, tedy správnost aplikace hmotného práva na zjištěný skutkový stav, se odvolací soud cítil být povolán pouze na základě skutkových zjištění a skutkových závěrů, jež formuloval soud prvního stupně. Právní posouzení věci nalézacím soudem pak Vrchní soud v Praze shledal správným.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., které odůvodnila ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. tak, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně právně významnou označila stěžovatelka jednak otázku existence dvou platných smluvních vztahů mezi týmiž účastníky v téže době a dále neposkytnutí ochrany v odvolacím řízení, což mělo spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl opakování dokazování, ač je to v případě pochybností o skutkových závěrech soudu prvního stupně jeho povinností, a nevypořádal se s dalšími odvolacími důvody vyjádřenými v odvolání. Celkem pět stran dovolání stěžovatelka pak věnovala argumentaci, v níž oponovala názoru odvolacího soudu, podle něhož nemůže sám, bez výslovných návrhů účastníků na opakované provedení důkazů, přistoupit k zopakování důkazů a je tedy vázán skutkovými závěry soudu prvního stupně. Jedná se v podstatě o totožnou argumentaci, jakou uplatnila v projednávané ústavní stížnosti. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka dále poukázala na přípustnost dovolacího důvodu založeného na procesní vadě řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v rámci dovolání podaného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterýžto závěr vyplývá z judikatury Ústavního soudu.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012 jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud uvedl, že ke stěžovatelkou předloženému důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění po novele č. 7/2009 Sb., nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Stěžovatelka navíc prý žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neoznačila, tudíž i z tohoto důvodu nelze shledat dovolání přípustným. Dovolací soud sám přitom nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem neshledal.
IV.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy, pokud nemá současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. února 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. února 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

Výše naznačená východiska jsou přitom významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci, jemuž stěžovatelka vytýká nedůvodné odmítnutí dovolání založené na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Ústavní soud se výkladem vztahu mezi citovanými ustanoveními již v minulosti mnohokrát zabýval [např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 (N 100/37 SbNU 355), sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. září 2007 (N 138/46 SbNU 301), sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. března 2010 (N 51/56 SbNU 553), sp. zn. III. ÚS 2001/09 ze dne 25. března 2010 (N 65/56 SbNU 741), sp. zn. I. ÚS 869/10 ze dne 9. září 2010 (N 192/58 SbNU 701), sp. zn. I. ÚS 1920/10 ze dne 15. června 2011 (N 112/61 SbNU 653), sp. zn. IV. ÚS 670/09 ze dne 6. října 2011 (N 173/63 SbNU 33) či nejnověji v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], přičemž zdůraznil, že se s praxí Nejvyššího soudu, jejímž důsledkem je restriktivní výklad dovolacích důvodů v případě dovolání opřeného o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neztotožňuje.

Ve shora zmiňovaných nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích, Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek sice není ústavně zaručeno [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. června 2002 (U 18/26 SbNU 381)], ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, je nezbytné, aby se na řízení o něm vztahovala ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem. Existují-li pak určitá omezení práva na přístup k dovolacímu soudu, ať už se vyskytují přímo v samotném zákonném textu (jako v daném případě), anebo jsou dovozována soudy jeho interpretací, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení.

Právní závaznost nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05 způsobila, že Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1643/05 ze dne 25. listopadu 2005, kterým reagoval na stav po předchozí kasaci svého rozhodnutí, vyložil pojem "právní posouzení" podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. května 2005.

Z řečeného vyplývá, že bylo povinností Nejvyššího soudu se námitkami stěžovatelky naplňujícími dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zabývat, a to i v případě, že se jednalo o dovolání, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož tak neučinil a tvrzené procesní vady řízení před soudem druhého stupně nepřezkoumal, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy) a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tímto svým postupem navíc Nejvyšší soud nerespektoval nejen svou vlastní judikaturu, ale ani judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Shora uvedené důvody pro kasaci se vztahují na rozhodnutí dovolacího soudu; Ústavní soud však dospěl k závěru, že je třeba zrušit i rozsudek odvolacího soudu; k tomuto závěru je Ústavní soud veden faktem, že postupem odvolacího soudu byl stěžovatelce fakticky odejmut stupeň v řízení, čímž též bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 709/05 ze dne 25. dubna 2006 (N 91/41 SbNU 163), základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně jiným orgánem. Postup, který je stanoven pro realizaci tohoto základního práva, pak není upraven již na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech jednoduchého práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Za porušení práva na soudní ochranu je pak třeba považovat nejen situaci, kdy je jednotlivec zcela zbaven možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i situaci, kdy stanoveným postupem své právo před obecným soudem uplatnil, avšak tento soud výkladem procesních předpisů dospěl k závěru, že jednotlivci ochrana práv v takovém rozměru a šíři nenáleží a formalisticky se odmítl námitkami účastníka řízení zabývat. Takový postup obecného soudu je třeba považovat za odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a tedy i porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze své rozhodnutí nepřezkoumat soudem prvního stupně přijatá skutková zjištění v souladu se stěžovatelkou namítaným odvolacím důvodem zakotveným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. založil na myšlenkové konstrukci, podle níž "ve sporném řízení nesou odpovědnost za výsledky důkazního řízení jeho účastníci, tím jak - poučeni soudem podle § 118a o. s. ř. - plní svou povinnost tvrzení a důkazní. Soud provádí důkazy, které účastníci navrhnou (za předpokladu, že jsou způsobilé prokázat sporná skutková tvrzení), sám smí provádět účastníky nenavržené důkazy jen zcela výjimečně, jsou-li splněny předpoklady stanovené v § 120 odst. 3 o. s. ř. Ve sporném řízení, při němž jsou účastníci zastoupeni advokátem, k tomu (tedy k provádění účastníky nenavržených důkazů) zásadně není důvodu, jelikož dostatečnou záruku skýtá poučovací povinnost soudu při jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ... důkaz, který soud provede bez návrhu účastníka totiž vždy provádí jen v zájmu jednoho z nich, toho, jehož ohledně sporné dokazované skutečnosti stíhá povinnost tvrzení a povinnost důkazní (a tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní)."

Zásady dokazování ve sporném řízení, jak byly shora popsány, se podle odvolacího soudu v souladu ustanovení § 211 o. s. ř. uplatní i v odvolacím řízení s tím, že "pravidla dokazování pro odvolací řízení, stanovená v § 213 až § 213b o. s. ř. vycházejí ze dvou základních principů; odvolací soud nesmí učinit jiné závěry z důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy znovu provedl a platí zákaz tzv. selektivního výběru důkazů (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). ... Jestliže tedy účastník uplatní v rámci kritiky výsledků dokazování před soudem prvního stupně některý z odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b) a d), je pojmovou náležitostí jeho odvolání důkazní návrh. Buď návrh na provedení důkazu, který, ačkoliv byl účastníkem navržen, tak ho soud prvního stupně neprovedl, třebaže tento důkaz byl potřebný k prokázání skutečnosti, ohledně níž má účastník povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Nebo návrh na provedení (opakování) důkazu, který sice soud prvního stupně provedl, avšak dospěl na jeho podkladě k nesprávným skutkovým zjištěním."

Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje. Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. zakládá tzv. úplnou jurisdikci odvolacích soudů v občanském soudním řízení, zakotvuje jejich oprávnění přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu, tj. zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Ve spojení s dalšími ustanoveními občanského soudního řádu, jmenovitě zejména s § 205 o. s. ř., je odvolací soud sice omezen v rozsahu své přezkumné činnosti, která probíhá toliko v mezích napadených výroků rozhodnutí nalézacího soudu a vůči nim uplatněných námitek (výtek) odvolatele, na druhou stran postup, resp. názor Vrchního soudu v Praze, podmiňující navíc přezkumnou činnost výslovnými návrhy na zopakování dokazování, není ve světle citovaných ustanovení obhajitelný. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit se stěžovatelkou, že ryze formalistický postup odvolacího soudu evidentně popírá smysl judikatorního a doktrinálního vymezení podmínek přezkumné činnosti soudu v civilním odvolacím řízení, což má za následek odepření spravedlnosti a porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na podkladě řečeného Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 175/2010-277 ze dne 14. prosince 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1804/2011-338 ze dne 31. května 2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.