III. ÚS 3192/09
III.ÚS 3192/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Strakonice, Velké nám. 45, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2009 č. j. 28 Cdo 2728/2009-99, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a tvrdí, že postupem dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví (podle čl. 11 Listiny).

Stěžovatel uvádí, že Pozemkový fond České republiky se v projednávané věci žalobou domáhal nahrazení projevu vůle uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu na pozemky ve vlastnictví stěžovatele, které získal kupními smlouvami podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."). V souladu s takto uzavřenými kupními smlouvami svědčilo Pozemkovému fondu ČR vždy věcné předkupní právo.

Prvoinstanční soud žalobu zamítl.

Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil a nahradil projev vůle stěžovatele uzavřít s žalobcem příslušnou kupní smlouvu o převodu ve výroku rozsudku označených pozemků na žalobce.

Dovolací soud jím uplatněný mimořádný opravný prostředek zamítl, aniž se prý v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem vypořádal "s problematikou vyplacené kupní ceny a předkupního práva", přičemž dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že v podstatě jen odkázal na odůvodnění jiných svých rozhodnutí, která však zmiňovanou problematiku rovněž podrobně neosvětlují. Nedostatek řádného odůvodnění rozsudku je podle názoru stěžovatele vadou dosahující roviny porušení ústavnosti, neboť jen vágně vyložené důvody, o něž se odůvodnění rozsudku především dovolacího soudu opírá, svědčí údajně o libovůli v rozhodování soudů.

Stěžovatel poukazuje na nejednotnou a rozpornou judikaturu různých obecných soudů v analogických případech.

Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud posoudil výše uvedenou problematiku sám a zabýval se projednávanou věcí i "z hlediska postavení a jednání účastníků původního soudního řízení", přičemž by vzal v úvahu i další skutečnosti, uváděné v metodickém pokynu Pozemkového fondu ČR.

II. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 2728/2009-99 zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 č. j. 23 Co 123/2009-74 (§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.). Stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud se ztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, který dopis stěžovatele ze dne 31. 7. 2007 doručený žalobci a označený jako "nabídka koupě pozemku před uvažovaným zcizením - žádost o stanovisko k využití předkupního práva" posoudil jako písemnou nabídku k odkupu předmětných nemovitostí za navrženou cenu, po odečtení již zaplacených splátek (ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.), přičemž zákonné podmínky předkupního práva považoval za splněné.

Dovolací soud se zevrubně zabýval posouzením povahy dopisu stěžovatele ze dne 31. 7. 2007, a dospěl k závěru, že dopis je formulován jako "nabídka koupě pozemků před zvažovaným zcizením", s uvedením žádosti o vyplacení kupní ceny, včetně lhůty k jejímu zaplacení. Jedná se tedy podle názoru dovolacího soudu o řádnou nabídku předkupního práva s dodržením jeho zákonných podmínek. K problematice předkupního práva poukázal dovolací soud rovněž na závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3059/2009.
III. Po zvážení námitek stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná a zčásti je nepřípustná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (článek 83 Ústavy ČR). Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil ústavní konformitu interpretace a aplikace podústavního (či také "jednoduchého") práva především z hlediska dotčení jeho práva na spravedlivý proces.

K těmto námitkám stěžovatele je třeba připomenout, že Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak učinit teprve tehdy, jestliže v konkrétním případě současně shledá porušení některého ze základních práv a svobod, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod.

Stěžovatel vystavěl svoji argumentaci o porušení svých ústavně zaručených práv a svobod na několika skupinách námitek.

K první náleží tvrzení o nesprávně stanovené (vyplacené) kupní ceně, kterou Pozemkový fond ČR poukázal stěžovateli při realizaci svého předkupního práva, v jejíž výši však (podle názoru stěžovatele) nepřípustně zohlednil dosud stěžovatelem zaplacenou splátku za prodej předmětných pozemků v částce 56 207,- Kč.

Je nepochybné, že stěžovatel zaplatil na úhradu prodejní ceny dohodnuté v předchozí kupní smlouvě ve výši 301 080,- Kč pouze splátku ve výši 56 207,- Kč. Není tedy rozumného důvodu k tomu, aby bylo nutné uvažovat o povinnosti Pozemkového fondu ČR při realizaci jeho věcného předkupního práva zaplatit stěžovateli jinou částku než tu, která byla stěžovatelem na úhradu prodejní ceny předmětných pozemků skutečně zaplacena.

Druhá skupina námitek se týká údajně nesprávného zhodnocení obsahu dopisu ze dne 31. 7. 2007 jak soudem odvolacím, tak i dovolacím.

Pokud se týká interpretace obsahu tohoto dopisu jako právního úkonu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že výklad projevu vůle v oblasti autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 32, nález č. 12, str. 107 a násl., usnesení ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 232/05, ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 14/06, všechny dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Přezkum Ústavním soudem z hlediska porušení ústavnosti by byl možný jen v případech zjevných interpretačních excesů, tedy zjevných rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, k jejichž založení právní úkony směřují či z nich vyplývají.

V projednávané věci výsledným posouzením právního úkonu jako platného z hlediska jeho smyslu, obsahu a formy splnil odvolací soud (a následně též soud dovolací) povinnost respektovat autonomii vůle účastníka garantovanou v § 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ"), v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3 Listiny. Při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení "jednoduchého" práva jsou totiž orgány státní moci povinny postupovat s respektem k subjektivním právům. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že za formulaci i za samotný obsah posuzovaného dopisu odpovídá stěžovatel. Nedostatky ve volbě zvolených formulací (ať již zamýšlené či nikoli) nelze z tohoto důvodu přičítat k tíži adresáta - Pozemkového fondu ČR.

Ke stěžovatelovým námitkám, které se dotýkají údajně kusého odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu neobsahujícího prý smysluplné a z pohledu stěžovatele též úplné zodpovězení všech jím uplatněných námitek, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3189/09. V citovaném usnesení vyslovil Ústavní soud mimo jiné názor, že nelze vytýkat dovolacímu soudu, jestliže toliko odkáže na svá dřívější rozhodnutí, která rozhodnutí ve skutkově shodné či obdobné věci časově předcházela, či na ta rozhodnutí, která rozhodovací praxi dovolacího soudu dotvářejí.

Obdobně nelze dovolacímu soudu ve shodě s platnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vytýkat, že odůvodnění jeho rozsudku neobsahuje podrobné odpovědi na všechny stěžovatelem uplatněné argumenty.

Stěžovatel předkládá teprve v řízení o ústavní stížnosti k posouzení otázku, jestli Pozemkový fond ČR porušil metodický pokyn v jím vymezených bodech a tím současně popřel smysl a účel zákona č. 95/1999 Sb., pokud v projednávané věci přistoupil k realizaci předkupního práva a současně, jestli ve smyslu výše uvedeného nedošlo ze strany odvolacího i dovolacího soudu k protiústavnímu postupu. Ústavní soud se nehodlá touto otázkou zabývat, protože ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") před podáním ústavní stížnosti je každý subjekt povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Podrobení výše uvedené námitky nejprve soudnímu řízení před obecnými soudy je nezbytným předpokladem její přípustnosti (z hlediska subsidiarity) v řízení o ústavní stížnosti.

Nedodržení principu subsidiarity má za následek, že ústavní stížnost v této části je nepřípustná a jako taková musí být odmítnuta.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.