III. ÚS 3189/13
III.ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Riegera, zastoupeného Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem se sídlem Radnická 1, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. května 2012 č. j. 4 EXE 627/2010-125 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. února 2013 č. j. 58 Co 384/2012-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne následujícího, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Okresního soudu v Kroměříži byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce. K odvolání stěžovatele pak bylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a to ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně.

Ústavní soud dále zjistil, že zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1973/2013 odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) za použití § 243f odst. 2 o. s. ř. s tím, že dané podání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci lze (je nutno) za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř. (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel byl o možnosti podání dovolání odvolacím soudem poučen, dovolání také podal, to však bylo pro své vady Nejvyšším soudem odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek (řádně) nevyčerpal, neboť Nejvyšší soud jej neodmítl, resp. kvůli jeho vadám nemohl odmítnout "z důvodů závisejících na jeho uvážení".

V této souvislosti dovodila judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2012 včetně) vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o. s. ř.) nebo právě neodstraněné vady. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá, jak bylo výše uvedeno. V takovém případě třeba proto ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro opožděnost. Tento závěr je nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ. V daném případě proto nelze zvažovat, zda zde stěžovatel nebyl vystaven do situace, kde nemohl předvídat přípustnost dovolání (například lze poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05). Závěr zde učiněný plyne jak z jednoznačné právní úpravy dovolání, tak judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako nepřípustný návrh ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.