III. ÚS 3189/09
III.ÚS 3189/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké nám. 45, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 28 Cdo 3478/2009-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a navrhl, aby jej Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v občanskoprávní věci, v níž byl účastníkem, dovolací soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, č.j. 20 C 113/2008-42, zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník (Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a) domáhal, aby soud za žalovaného (stěžovatele) "vyslovil souhlas" s uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem měl být úplatný převod pozemku parc. č. 155/8 v katastrálním území Zvoleněves.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č.j. 23 Co 62/2009-67, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (podle obsahu výroku) tak, že stěžovateli (prodávajícímu) uložil povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem (kupujícím) kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku; tím nahradil chybějící projev vůle stěžovatele coby prodávajícího.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že předmětný pozemek, který byl dříve ve vlastnictví státu, nabyl stěžovatel na základě kupní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem dne 21. 6. 2004 postupem ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 95/1999 Sb."), podle nějž má stát k převáděnému pozemku předkupní právo věcné povahy (§ 10 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Dopis stěžovatele ze dne 31. 7. 2007 (doručený vedlejšímu účastníkovi dne 2. 8. 2007) pokládal odvolací soud za řádnou písemnou nabídku (návrh) pozemku za cenu, za kterou jej předtím stěžovatel koupil od státu, sníženou o částku jím dosud neuhrazenou. Předkupní právo vedlejší účastník využil (srov. dopis ze dne 3. 9. 2007, doručený stěžovateli dne 10. 9. 2007) a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě stěžovateli vyplatil kupní cenu (§ 605 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že uzavření kupní smlouvy za navržených podmínek se proto stěžovatel brání nedůvodně a jeho chybějící projev vůle je namístě nahradit soudním rozhodnutím.

O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.

Dovolací soud převzal skutková zjištění, která učinil po provedeném dokazování odvolací soud, a ve shodě s ním i uzavřel, že obsah kupní smlouvy, jejíhož uzavření se vedlejší účastník domáhal, je co do podstatných náležitostí smlouvy totožný s obsahem návrhu (nabídky) stěžovatele. Nejvyšší soud rovněž poukázal na vlastní judikaturu "v typově shodných věcech totožných účastníků" (rozsudky ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2728/2009 a 28 Cdo 3059/2009), jakož i na rozsudek ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 2, str. 72.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k účinnému přijetí nabídky vyplacením ceny věci oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě nedošlo, neboť vedlejší účastník neuhradil celou kupní cenu, ale pouze její část, kterou si "s pomocí zápočtu" stanovil "o své vůli"; předmětná konstrukce zápočtu byla právně nepřípustně uplatněna "až ve znění kupní smlouvy představující součást rozsudku". Vedlejší účastník se podle názoru stěžovatele dopustil též "jisté libovůle a netransparentnosti" (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny) tím, že uplatnil předkupní právo, aniž by nastal některý z "výjimečných případů" předvídaných jeho vlastním metodickým pokynem. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká rovněž nepřiměřeně "stručné" odůvodnění zahrnující poukaz na jím vydané rozsudky ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2728/2009 a 28 Cdo 3059/2009, které zpětně odkazují na ústavní stížností napadený rozsudek.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K tomu je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná, resp. (zčásti) nepřípustná.

Odvolací a dovolací soud "stanovení kupní ceny" odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že stěžovatelem (v nabídce na uzavření smlouvy učiněné v rámci realizace předkupního práva) požadované "zohlednění" úhrady části kupní ceny podle smlouvy ze dne 21. 6. 2004, č. 1001700409, bylo - odpovídajícím snížením pohledávky stěžovatele z titulu kupní ceny podle sporné smlouvy - provedeno akceptovatelným způsobem.

Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace právního úkonu jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107; usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 232/05, a ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, k jejichž založení právní úkony směřují, resp. z nich vyplývají.

Zde - kromě výše řečeného - je současně významné, že obecnými soudy učiněný závěr, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná v rámci realizace předkupního práva není neplatná, koresponduje též vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivních práv; proto zásadou výkladu právních úkonů je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní, resp. kolidující s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, N 84/37 SbNU 157).

Za zdůraznění pak stojí - ve vztahu k výše vyloženým zásadám ústavněprávního přezkumu - že stěžovatel, ačkoli se dovolává nedostatku "spravedlivého procesu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, obsahem svých námitek nevybočuje z roviny argumentace proti věcné (podústavní) správnosti napadeného soudního rozhodnutí, aniž by adekvátně odůvodnil, proč (i v případě její obhajitelnosti) by měla nabýt rozměru ústavněprávního.

Stěžovatel se mýlí i potud, vytýká-li posléze dovolacímu soudu, že svůj rozsudek odůvodnil autoreferencí. Rozsudky ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Co 2728/2009 a 28 Cdo 3059/2009, nemohou odkazovat "zpět" na projednávanou ústavní stížností napadené rozhodnutí již proto, že bylo vydáno až posléze - dne 30. 9. 2009; ve skutečnosti se v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Co 2728/2009, zmiňuje toliko existence rozsudku ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3059/2009, a naopak. Nelze mít ničeho proti tomu, poukazuje-li soud na jiná vlastní rozhodnutí k zdůraznění jednoty své rozhodovací praxe.

Co do námitky proti "stručnosti" odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se připomíná, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. V dalších rozhodnutích (kupříkladu ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. (to nepochybně platí tím spíše pro rozhodovací činnost dovolacího soudu, zejména ve vztahu k vlastní prejudikatuře).

Jako nepřípustnou je konečně nutno posoudit námitku, že obecné soudy poskytly ochranu vedlejšímu účastníkovi, jestliže nerespektováním svého metodického pokynu porušil čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost se totiž vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stěžovatel však tuto námitku uplatnil teprve (vůbec poprvé) v ústavní stížnosti [srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, a usnesení ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/09, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, a usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04].

Již jen na vysvětlenou se pak sluší zaznamenat, že tato námitka neobstojí nejen proto, že "opačný" (stěžovateli nepříznivý) závěr o přijetí nabídky na uzavření kupní smlouvy byl ústavně konformním způsobem odůvodněn; podle čl. 2 odst. 2 Listiny sice státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, avšak Pozemkový fond České republiky je účelovým sdružením majetku, nikoliv orgánem výkonné moci, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva (z judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000, rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, usnesení ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 28 Cdo 526/2007, a rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2008). Nehledě již na to, že "metodické pokyny" pod dosah dovolávaného čl. 2 odst. 2 Listiny podřadit očividně nelze.

S touto výjimkou stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů (dovolacího soudu) Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora řečeno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vladimír Kůrka v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.