III. ÚS 3184/12
III.ÚS 3184/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RPG Byty, s. r. o., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2012 č. j. 66 Co 345/2012-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení soudu v její exekuční věci, a to pro porušení jejích práv zaručených článkem 11 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu rovnosti garantovaného jejím článkem 37 odst. 3.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutorka Mgr. Pavla Fučíková, Exekutorský úřad Ostrava, usnesením ze dne 3. 2. 2012 č. j. 024 EX 1343/11-43 zastavila k návrhu stěžovatelky (oprávněné) exekuci nařízenou na majetek povinné z důvodu její nemajetnosti (výrok I.). Stěžovatelce uložila náhradu nákladů exekuce ve výši 1 200 Kč (výrok II.), jak bylo předem sjednáno v souladu s ustanovením § 89 věta třetí zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), a povinné uložila zaplatit stěžovatelce náhradu na náhradě nákladů exekuce 5 520 Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 66 Co 345/2012-51 změnil výrok III. usnesení soudní exekutorky tak, že vyslovil, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení". Z procesního hlediska shledal na straně stěžovatelky zavinění za zastavení exekuce, neboť podala návrh na nařízení exekuce, ačkoli z reakce povinné na výzvu dle ustanovení § 260 o. s. ř. bylo možno dovodit okolnost její nepříznivé majetkové a sociální situace a vysokou pravděpodobnost, že nedisponuje exekucí postižitelným majetkem.

Oproti tomu vyslovuje stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčení, že se žádného procesního zavinění nedopustila, neboť to je možné pouze v případě, že oprávněný má relevantní informace o majetkových poměrech povinného, čemuž v její situaci nebylo; disponovala pouze subjektivními informacemi poskytnutými povinnou a nikoli informacemi objektivními (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1903/07 a I. ÚS 1413/10). Zjišťovala majetkové poměry povinné návrhem dle ustanovení § 260 o. s. ř., a protože z jejího sdělení nevyplýval žádný konkrétní způsob výkonu rozhodnutí, navrhla nařízení exekuce, vycházejíc z toho, že exekutor je oprávněn zjišťovat informace nejen od povinné, ale i od třetích osob. Napadené rozhodnutí je podle jejího názoru též překvapivé a nepředvídatelné, neboť nebyla soudem poučena o možném odlišném právním posouzení věci a vyzvána k vylíčení rozhodných skutečností a označení dalších důkazů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Problematikou náhrady nákladů exekuce a nákladů oprávněného se Ústavní soud již dříve zabýval a vyložil, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat; lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127), odst. 16].

Při zjišťování procesního zavinění oprávněného Ústavní soud uplatňuje pravidlo, že jej nelze bez dalšího založit pouze na dispozičním úkonu oprávněného - návrhu na nařízení exekuce [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1413/10 ze dne 16. 12. 2010 (N 250/59 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511) a nález sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205), odst. 16]. Ústavní soud také judikoval, že postupem dle ustanovení § 260 a násl. o. s. ř. se oprávněnému vytváří možnost ověřit si majetkové poměry povinného a zvážit účelnost exekučního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 313/05 ze dne 9. 11. 2005).

Na tomto základě lze mít za to, že právní posouzení rozhodné nákladové otázky z něho nevybočuje a hodnocení "procesního zavinění" podaného odvolacím soudem je přijatelné, resp. nepředstavuje ani hodnocení excesivní ani zatížené libovůlí, což jedné by mohlo hrát - nemá-li být Ústavní soud běžnou opravnou instancí - roli v jím vedeném ústavněprávním přezkumu.

Vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že jí nebyla dána možnost doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označit k tomu důkazy, postačí poznamenat, že k porušení jejích práv by mohlo dojít toliko v případě, že by takové tvrzení a důkazy (smysluplné ve vztahu k rozhodným závěrům odvolacího soudu) k dispozici měla, což se však z obsahu ústavní stížnosti nenaznačuje.

Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný (viz shora), který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.