III. ÚS 3171/16
III.ÚS 3171/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. Ž., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016 č. j. 30 Cdo 1808/2016-95, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy, a že dovolací soud rozhodl způsobem, jenž se příčí právu stěžovatele na spravedlivý proces i právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 č. j. 31 C 283/2014-33 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 4088,78 .

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 17 Co 64/2015-68 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil.

4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, a požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 31 C 283/2014-75 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl i žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 20. 1. 2016 č. j. 17 Co 445/2015-81 usnesení obvodního soudu potvrdil. Jelikož si poté stěžovatel k výzvě obvodního soudu v poskytnuté lhůtě (ani později) žádného zástupce z řad advokátů nezvolil, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolací řízení zastavil.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že je mu vyčítáno nesplnění podmínky (kvalifikované právní zastoupení), kterou sám splnit nemohl, a o jejíž splnění dle svých možností plně usiloval. Nejvyšší soud neučinil vhodná opatření, aby sám odstranil odstranitelný formální nedostatek podmínek řízení.

6. Jelikož rozhodnutí obvodního a městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení zástupce z řad advokátů stojí na závěrech, že a) stěžovatel nepředložil vyplněné prohlášení o svých majetkových poměrech a b) v případě posuzované věci jde o svévolné, resp. zjevně bezúspěšné uplatňování práva, stěžovatel s těmito závěry obecných soudů polemizuje, přičemž v prvé řadě zdůrazňuje, že v jiných řízeních byl opakovaně od soudních poplatků osvobozován, pročež soudy v dané věci dle jeho názoru porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V souvislosti s otázkou svévolného a zjevně bezúspěšného uplatňování práva stěžovatel odkazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, ze kterých má být zjevné, že v posuzované věci o takové svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva zjevně nejde.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. V rámci posouzení věci je nutno uvést, že stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým došlo k zastavení dovolacího řízení.

10. V části obsahující námitky směřující (přímo) proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uvedl: "Neobstojí zde námitka, že snad měl stěžovatel podat dovolání proti poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, neboť účastník jako dovolací soud mohl sám i bez takového dovolání popsanou nespravedlnost a neústavnost napravit, a je tedy nespravedlivé a neústavní právě ono napadené rozhodnutí, které je rozhodnutím konečným." Ve spojitosti s citovanou pasáží ústavní stížnosti je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou podpůrnou argumentaci, ze které by vyplývalo, proč neobstojí námitka, že stěžovatel mohl (a měl) podat dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 17 Co 445/2015-81, resp. proč stěžovatel takové dovolání nepodal. Stejně tak není z ústavní stížnosti zjevné, jak měl Nejvyšší soud tvrzená pochybení obvodního soudu a městského soudu napravit, jinými slovy řečeno, z ústavní stížnosti není zřejmé, které konkrétní ustanovení občanského soudního řádu měl dovolací soud svým postupem porušit. Konečně (nad rámec citované části ústavní stížnosti) není z ústavní stížnosti zřejmé ani to, proč stěžovatel na jedné straně nebyl schopen zajistit si zastoupení z řad advokátů pro dané dovolací řízení, na straně druhé si však již pro řízení o posuzované ústavní stížnosti zastoupení advokátem obstaral. Již z uvedených důvodů je namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

11. Je tak namístě konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných základních práv neprokázal. Ústavní soud proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.