III. ÚS 3168/08
III.ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010

N 58/56 SbNU 623
Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 18. března 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 ve věci ústavní stížnosti T. B. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 4. 2007 č. j. 49 Nc 3756/2005-38, kterým byla ohledně částky 500 Kč zastavena exekuce nařízená proti stěžovateli, avšak zůstala v platnosti exekuce pro vymožení nákladů exekuce, proti výzvě k zaplacení celkové vymáhané částky ze dne 24. 7. 2006 sp. zn. 027 EX 4143/05 vydané JUDr. Miloslavem Hauerlandem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem Praha 5, Zborovská 3, příkazu k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 027 EX 4143/05 vydanému JUDr. Miloslavem Hauerlandem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem Praha 5, Borovská 3, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2008 č. j. 49 Nc 3756/2005-63, kterým byl ke stěžovatelovým námitkám změněn uvedený příkaz co do částky nákladů exekuce, spojené s návrhem, aby Ústavní soud rozhodl o nákladech soudního a exekučního řízení, které stěžovatel musel zaplatit, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a JUDr. Miloslava Hauerlanda, soudního exekutora, jako účastníků řízení.
Výrok

I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2008 č. j. 49 Nc 3756/2005-63 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 12. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 13. 4. 2007 č. j. 49 Nc 3756/2005-38, kterým byla co do částky 500 Kč zastavena exekuce nařízená proti stěžovateli jako povinnému usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2005 č. j. 49 Nc 3756/2005-3 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2006 č. j. 22 Co 457/2006-18; exekuce pro vymožení nákladů exekuce však dle tohoto rozhodnutí zůstala v platnosti. Soud tak rozhodl na návrh stěžovatele, jenž tvrdil, že vymáhanou částku (500 Kč) soudnímu exekutorovi uhradil dne 10. 8. 2006. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání (ze dne 3. 5. 2007), načež městský soud usnesením ze dne 11. 2. 2008 č. j. 22 Co 512/2007-58 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje i ohledně nákladů exekuce co do částky 2 501 Kč, v ostatním je potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že stěžovatel již náklady exekuce v uvedené výši uhradil, a to nejprve částkou 500 Kč, poté ještě 2 001 Kč.

Ve stejné ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal také zrušení "exekučního příkazu" uvedeného "v příloze č. 5"; ve skutečnosti se jednalo o "výzvu k zaplacení celkové vymáhané částky" ze dne 24. 7. 2006 sp. zn. 027 EX 4143/05, na jejímž základě byl stěžovatel vyzván soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Hauerlandem (dále též jen "soudní exekutor") k zaplacení 6 649 Kč; dále pak se domáhal zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného vydaného soudním exekutorem dne 20. 3. 2007 pod sp. zn. 027 EX 4143/05, který zněl na částku 7 735 Kč. Stěžovatel se rovněž domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2008 č. j. 49 Nc 3756/2005-63, kterým byl ke stěžovatelovým námitkám ze dne 28. 3. 2007 výše uvedený příkaz změněn tak, že náklady exekuce činí 4 759 Kč. Důvodem bylo, že na základě výše uvedeného usnesení městského soudu ze dne 11. 2. 2008 byla exekuce co do částky 2 501 Kč zastavena. Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "rozhodl o nákladech soudního a exekučního řízení, které [...] musel zaplatit".

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vymáhanou částku ve výši 500 Kč na základě výše uvedené "výzvy k zaplacení celkové vymáhané částky", doručené mu dne 9. 8. 2006, uhradil dne 10. 8. 2006, stejná částka byla na základě mylné informace oprávněného zaplacena ještě jednou, a to dne 20. 12. 2006. S ohledem na "dobrovolné" zaplacení vymáhané částky stěžovatel požadoval úpravu celkových nákladů exekuce (namísto 6 649 Kč měl soudní exekutor požadovat maximálně 2 500 Kč), soudní exekutor však vydal "nový" příkaz k úhradě nákladů exekuce znějící na částku 7 735 Kč. Učinil prý tak ale v rozporu se zákonem, neboť nepostupoval podle "staré" vyhlášky, ačkoliv podle ní byla exekuce nařízena a vymáhaná částka uhrazena, přičemž nezohlednil, že se tak stalo dobrovolně, bez přímé exekuce. Stěžovatel upozorňuje, že se ve zmíněných námitkách ze dne 28. 3. 2007 a odvolání ze dne 3. 5. 2007 dožadoval z výše uvedených důvodů snížení exekučních nákladů. Poukazuje také na to, že v uvedeném odvolání argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), resp. "odstraněním" věty druhé z § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a také "zrušením přechodného ustanovení k citované vyhlášce týkající se povinnosti soudního exekutora provést výpočet nákladů exekuce podle staré vyhlášky", přičemž tvrdí, že měl zaplatit toliko 1 500 Kč a dále prokazatelně vynaložené náklady na exekuci. Vytýká obvodnímu soudu, že ve svém rozhodnutí ze dne 2. 9. 2008 neshledal žádné pochybení v příkazu k úhradě nákladů exekuce a že se navíc dopustil početní chyby, takže stěžovatel musel namísto částky 7 735 Kč, vyčíslené soudním exekutorem, uhradit částku 7 760 Kč. Závěrem stěžovatel - s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu, jakož i na další nálezy Ústavního soudu [mělo se patrně jednat o nálezy ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 (N 96/41 SbNU 265) a ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04 (N 175/47 SbNU 337), ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 (N 155/47 SbNU 25) a ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)] - tvrdí, že příslušné orgány veřejné moci nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní principy ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip proporcionality a výše uvedenou (a ustálenou) judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 sdělil, že důvod k zastavení exekuce nebyl dán, protože stěžovatel neuhradil její náklady. Ve vztahu ke svému rozhodnutí ohledně výše nákladů exekuce uvedený soud poukázal na ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění od 1. 8. 2006, dle něhož hotové výdaje nemohou být účtovány podle skutečné výše, pokud nepřesáhnou 3 500 Kč, přičemž soudní exekutor do 1. 8. 2006 nevyúčtoval žádné hotové výdaje, od 1. 8. 2006 pak účtoval výdaje paušální částkou. Soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland uvedl, že napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného vydal v souladu s platnou a účinnou právní úpravou, dále zmínil obsah tohoto příkazu a to, že po jeho doručení stěžovateli došlo dne 29. 3. 2007 k uhrazení částky ve výši 2 001 Kč.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatel brojí proti usnesení obvodního soudu ze dne 13. 4. 2007 č. j. 49 Nc 3756/2005-38, nutno považovat za návrh, jenž byl podán po zákonem stanovené lhůtě ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatel proti uvedenému usnesení podal odvolání. O něm rozhodl městský soud shora označeným usnesením, které pak bylo stěžovateli doručeno dne 31. 3. 2008. V něm byl stěžovatel poučen, že dovolání proti němu není přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatel dovolání nepodal, a tudíž za poslední procesní prostředek v dané věci je nutno považovat právě zmíněné usnesení odvolacího soudu (srov. také § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost přitom stěžovatel podal (k poštovní přepravě) až dne 27. 12. 2008. Kromě toho je nutno stěžovateli vytknout, že v prvé řadě nenapadl právě rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže je z řízení o ústavní stížnosti vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku o ochraně práva; opačným postupem by totiž zůstalo takové nedotčeno, čímž by došlo k porušení principu právní jistoty [srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331)]. I z tohoto důvodu by bylo nutno ústavní stížnost v této části odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud "rozhodl o nákladech soudního a exekučního řízení, které [...] musel zaplatit", je nutno uvést, že kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny Ústavou a v návaznosti na ni zákonem o Ústavním soudu (srov. zejména ustanovení § 62, 82 a 83). Z uvedených právních předpisů vyplývá, že Ústavní soud k rozhodování tak, jak stěžovatel navrhuje, oprávněn není. Z tohoto důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než kvalifikovat předmětný návrh jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Domáhá-li se stěžovatel zrušení výzvy soudního exekutora ze dne 24. 7. 2006 sp. zn. 027 EX 4143/05, má Ústavní soud za to, že tato výzva nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o autoritativní rozhodnutí soudního exekutora o právech či povinnostech. Z tohoto důvodu Ústavní soud pokládá ústavní stížnost v této části za návrh, jenž není přípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Ostatní napadená rozhodnutí, tj. usnesení obvodního soudu ze dne 2. 9. 2008 č. j. 49 Nc 3756/2005-63, jakož i jemu předcházející příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 027 EX 4143/05, Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Exekuční řízení bylo zahájeno na návrh oprávněného dne 18. 11. 2005, tj. za účinnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. Dne 24. 7. 2006 soudní exekutor vyhotovil výzvu k zaplacení dlužné částky a nákladů exekuce a stěžovatel dlužnou částku (dle všeho) zaplatil dne 10. 8. 2006 do rukou soudního exekutora. Předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce pak soudní exekutor vydal dne 20. 3. 2007. S účinností ke dni 27. 4. 2007 Ústavní soud výše zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 zrušil pro protiústavnost ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. a dále (přechodné) ustanovení čl. II. bodu 1 "novelizující" vyhlášky č. 233/2004 Sb. i vyhlášky č. 291/2006 Sb. Kromě důvodů, proč bylo nutno přistoupit k částečné derogaci ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., Ústavní soud v tomto nálezu vymezil principy, na nichž by měla být právní úprava odměn exekutora postavena, a současně výslovně uvedl, že do přijetí takové právní úpravy je povinností obecných soudů se těmito principy při výkladu a použití citované vyhlášky řídit (konkrétně v této souvislosti zmínil slovní spojení "výši exekutorem vymoženého plnění", obsažené v § 5 odst. 1 citované vyhlášky). Tyto principy pak spočívají v tom, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně bez "přímé exekuce", resp. ještě "před jejím vynuceným provedením". Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". V této souvislosti se Ústavní soud zabýval výkladem ustanovení § 11 odst. 1 citované vyhlášky [ve spojení s ustanovením § 46 odst. 3 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], resp. z nich plynoucí nesplnitelnou podmínkou, kterou pak shledal za rozpornou s principy právního státu. Důvodem pro zrušení výše zmíněných přechodných ustanovení dle Ústavního soudu bylo, že jde o případ tzv. pravé retroaktivity, který porušuje princip právní jistoty. Ústavní soud přitom vyloučil, že by se odměna mohla řídit právní úpravou účinnou v době, kdy již soudní exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky.

Obvodní soud rozhodoval o námitkách stěžovatele v době, kdy již byl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 vyhlášen ve Sbírce zákonů a kdy mu výše zmíněné právní názory Ústavního soudu, jde-li o ústavně konformní interpretaci a aplikaci vyhlášky č. 330/2001 Sb. na případy splnění povinnosti uložené exekučním titulem po nařízení exekuce, avšak před jejím "vynuceným provedením", musely, resp. měly být známy. I v nyní posuzované věci soudní exekutor - přes "dobrovolné" splnění příslušné povinnosti (ve výše uvedeném smyslu) - svou odměnu v exekučním příkazu stanovil v "plné" výši, avšak obvodní soud se s danou otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, resp. se jí vůbec nezabýval, a to i přesto, že stěžovatel proti tomuto postupu brojil v námitkách. Pokud okresní soud postupoval tímto způsobem a současně zcela opomenul názor Ústavního soudu, porušil nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i právo na ochranu majetku, jež je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny, ale také čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Dále Ústavní soud nemůže přehlédnout, že stěžovatel se ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného domáhal aplikace ustanovení § 13 až 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v původním znění (tj. ve znění účinném do 31. 7. 2006) s tím, že dle jeho názoru soudní exekutor postupoval dle citovaných ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb., nesprávně, protože řízení bylo zahájeno za platnosti "staré" vyhlášky a taktéž podle ní byly vyčísleny náklady exekuce v předmětné výzvě. Ani touto námitkou se obvodní soud nezabýval, čímž (opět) porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, kdy soudní rozhodnutí je (i v tomto ohledu) "nepřezkoumatelné", a tudíž i stiženo prvkem libovůle v soudním rozhodování. Vzhledem k tomu, že jde o otázku výkladu jednoduchého práva, jež je doménou obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu, necítí se Ústavní soud oprávněn ji v dané fázi - a to v podstatě namísto obvodního soudu - řešit. Z vyjádření obvodního soudu k ústavní stížnosti ale plyne, že postup soudního exekutora neshledává vadným, protože do 31. 7. 2006 "nevyúčtoval" žádné hotové výdaje. K tomu je dlužno dodat, že zmíněný soud při svém rozhodování nemůže přehlédnout názory Ústavního soudu vyjádřené jak ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, tak v nálezu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753), byť se týkají otázky odměny soudního exekutora, a nikoliv otázky náhrady nákladů.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2008 č. j. 49 Nc 3756/2005-63 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Ve zbývající části pak Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu; závěr o odmítnutí, a to podle posledně uvedeného ustanovení, se týká i té její části, kde stěžovatel brojí proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného vydanému soudním exekutorem dne 20. 3. 2007 pod sp. zn. 027 EX 4143/05, protože zde Ústavní soud - s přihlédnutím k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci - dospěl k závěru, že z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatele bude postačovat kasace výše zmíněného usnesení obvodního soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.