III. ÚS 3167/13
III.ÚS 3167/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jiřího Malanty, advokáta, zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2013 č. j. 27 Co 128/2012-183 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 249 C 53/2010-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel uzavřel jednak smlouvu, a dále dodatek k již dříve uzavřené smlouvě se dvěma odlišnými subjekty. Jedna smlouva byla uzavřena s v původním sporu žalovanou obchodní společností DOVER, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná"), a jejím předmětem bylo zmocnění stěžovatele, jako právníka, k jednání s úřady ve věci zkolaudování 1. NP objektu pro garážování a parkování osobních vozidel při ulici Souhrady - Dvořiště, za což měl stěžovatel sjednánu odměnu ve výši 30 000 Kč se splatností 3 dny po uvedené kolaudaci. Následně byl sjednán dodatek k dříve uzavřené příkazní smlouvě mezi stěžovatelem a Michalem Kopečkem, jakožto zájemcem o budoucí koupi předmětné nemovitosti poté, co bylo zjištěno, že oddělená kolaudace 1. NP objektu nebude povolená. V dodatku bylo sjednáno, že se Michal Kopeček zavazuje zaplatit dohodnutou částku za zajištění kolaudace celého objektu pro garážování a parkování osobních vozidel při ulici Souhrady - Dvořiště. Dne 29. srpna 2008 vystavil stěžovatel žalované fakturu na 16 000 Kč, která byla žalovanou zaplacena. V červenci roku 2009 byl celý objekt zkolaudován. Dne 20. května 2009 vystavil stěžovatel žalované další fakturu na částku 28 259 Kč, kterou žalovaná opakovaně odmítla zaplatit. Stěžovatel nakonec nahradil tuto fakturu nově vystavenou fakturou na částku 17 259 Kč z titulu dříve uzavřené smlouvy o zajištění kolaudace 1. NP, a to jako doplatek do sjednané částky 30 000 Kč, a úhradu nákladů, jež stěžovateli v souvislosti se zajišťováním kolaudace vznikly. Tuto fakturu žalovaná opět odmítla uhradit. Stěžovatel se tedy domáhal požadované částky podanou žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), který jeho žalobní návrh napadeným rozsudkem zamítl, neboť stěžovatelovy právní služby poskytnuté po srpnu 2008 měl již podle nově uzavřené smlouvy hradit Michal Kopeček, a nikoliv žalovaná. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vztah mezi stěžovatelem a žalovanou odlišně právně posoudil jako mandátní smlouvu, tedy jinak než nalézací soud, avšak i přesto dospěl k závěru o správnosti výroku jeho rozhodnutí, které tedy potvrdil a doplnil, že od smlouvy mezi stěžovatelem a žalovanou bylo pro nemožnost plnění odstoupeno s tím, že další stěžovatelovy poskytnuté služby uhradí budoucí kupující předmětné nemovitosti.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že rozhodnutí obou soudů nebyla zpracována přesvědčivě, neboť v nich chybí právní posouzení skutečností tvrzených stěžovatelem. Zejména jeho tvrzení, že posuzovanými smlouvami byly založeny dva na sobě zcela nezávislé právní vztahy, které se nepřekrývají ani nevylučují, a že v řízení neměla být vůbec připuštěna problematika druhého závazkového vztahu (mezi stěžovatelem a Michalem Kopečkem), když byl projednáván pouze spor ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou. Stěžovatel shledává, že právní posouzení věci se zakládá na nepravdivých a nedoložitelných skutečnostech, a je příliš stručné. Namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo vůbec právně odůvodněno. Dále pak tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav, když okresní soud subsumoval předmětný vztah pod nesprávnou právní normu a krajský soud zase vůbec nezohlednil zákonné podmínky změny (resp. zániku) posuzovaného právního vztahu. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o údajné odstoupení od smlouvy mezi stěžovatelem a žalovanou, přičemž vůbec nebere v potaz, že takové odstoupení nebylo ničím prokázáno a navíc by žalovaná musela odvolat stěžovateli udělenou plnou moc. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje především nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vedly důkazní řízení, a to v oblasti hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel namítá, že provedené důkazy nebyly soudem správně vyhodnoceny, že právní posouzení věci nevyplývá z provedeného dokazování a naopak je založeno na nepravdivých a nedoložitelných skutečnostech. K takto vzneseným námitkám je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Jeho úloha je vymezena především v čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV ÚS 570/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K žádnému takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo. 7. Provedené důkazy byly logicky a racionálně vyhodnoceny, a učiněné právní závěry byly v obou rozhodnutích jasně a srozumitelně zdůvodněny. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně skutkově a logicky podložené, není v takovém případě kasační intervence Ústavního soudu namístě. Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v rámci svých odůvodnění uvedly, z jakých zákonných ustanovení ve svém rozhodování vyšly a jakým způsobem je v konkrétním případě vyložily a následně aplikovaly. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, neboť jejich odůvodnění je dostatečné, logické a explicitně se vyjadřuje k většině stěžovatelem vznesených relevantních námitek. Nelze se tedy ztotožnit ani s názorem, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti nebyly vůbec právně posouzeny. Obecné soudy se pouze neztotožnily s právním názorem stěžovatele stran obsahu obou výše uvedených smluvních vztahů, přičemž své závěry opřely o dostatečně zjištěný skutkový stav. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, ještě samo o sobě neústavnost jejich rozhodnutí nezpůsobuje. Požadavkem opakovaného přezkoumání již provedených důkazů a právních závěrů obecných soudů, které z nich na základě výkladu obyčejného (podústavního) práva vyvodily, tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, kterážto role mu však ve smyslu čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky nepřísluší. Co se pak úplnosti odůvodnění a procesu hodnocení důkazů týče, Ústavní soud neshledal porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.