III. ÚS 3162/13
III.ÚS 3162/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Šárky Vodičkové, zastoupené JUDr. Evou Drevňakovou, advokátkou se sídlem Stodolní 26, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 44/2013-176 ze dne 25. 6. 2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 15 C 173/2010-131 ze dne 10. 9. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, podala stěžovatelka návrh na určení, že v návrhu blíže specifikované nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného. Stěžovatelka se před soudy snažila prokázat existenci dohody o spoluvlastnictví k daným nemovitostem, podle nalézacího soudu se jí to však nepodařilo, s čímž se ztotožnil také soud odvolací.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. Podstatou stěžovatelčiných námitek jsou především okolnosti neprovedení důkazu výslechem svědkyně (sestry stěžovatelky). Tato svědkyně, jež žije ve Švýcarsku, mohla mimo jiné potvrdit, že stěžovatelce darovala 300 000 Kč za účelem realizace stavby jedné z předmětných nemovitostí. Svědkyně však měla soudu telefonicky sdělit, že ve věci vypovídat ze zdravotních důvodů nechce, a to ani v budoucnu, přičemž písemnou omluvu soudu nedoručila (tyto informace byly stěžovatelce údajně sděleny soudem během jednání dne 31. 8. 2012 mimo protokol). Stěžovatelka proto soudu sdělila, že zvažuje, zda svědkyni navrhne předvolat a obeslat ještě jednou. Soud však na toto sdělení nijak nereagoval a bez upozornění, že dokazování končí, odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku. V protokolu o jednání je přitom podle stěžovatelky nepravdivě uvedeno, že právní zástupci obou stran navrhli, aby jim bylo umožněno písemně vypracovat závěrečné návrhy, ačkoli stěžovatelka chtěla závěrečný návrh přednést až po výslechu její sestry. Jak si navíc stěžovatelka posléze ověřila, její sestra nikdy netvrdila, že vypovídat nechce, přičemž soudu písemnou omluvu doručila, a to dne 6. 8. 2012. Podle názoru stěžovatelky je výše popsaný postup jednoznačným případem tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud pak k těmto námitkám uvedl pouze to, že ani případná výpověď svědkyně nemohla na výsledku dokazování nic změnit. S tím nicméně stěžovatelka nesouhlasí.

Stěžovatelka dále zpochybňuje věrohodnost některých svědků, namítá, že nebyla soudy dostatečně poučena, a také argumentuje, že soudy obou stupňů vyhodnotily zjištěný skutkový stav zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, že v dané věci nepodala dovolání, neboť má za to, že by dovolací soud neshledal podmínky pro jeho přípustnost stanovené v ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále také "o. s. ř."). Podle stěžovatelky není dán ani jediný zákonný důvod pro podání dovolání.
Ústavní soud se stížností nejdříve zabýval právě z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, přičemž na rozdíl od stěžovatelky došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Vzhledem k tomu, že k vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013, zabýval se Ústavní soud přípustností ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení § 237 a násl. o. s. ř. a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť podle přechodných ustanovení čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. je nová právní úprava určující jak pro posouzení přípustnosti dovolání, tak i ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí směřující.

Podle novelizovaného znění § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V případě napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se neuplatní žádná z výjimek uvedených v § 238 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Přípustnost dovolání proto závisela pouze na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž také byla stěžovatelka v rozsudku odvolacího soudu řádně poučena (v poučení je výslovně uvedeno, že proti rozhodnutí je možno podat dovolání podle § 237 o. s. ř.). Ústavní soud přitom považuje dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013).

Podle novelizovaného znění § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek, což však stěžovatelka podle vlastních slov neučinila.

Pokud jde o dovolací důvody, podle novelizovaného znění § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 Ústavní soud konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zdůraznil, že jde vždy o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní i v případě, že důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je tak z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva nabízí, pročež nesplnila jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud upozorňuje, že se přípustností ústavní stížnosti po účinnosti novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zabýval již několikrát a na závěry učiněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 bylo opakovaně poukazováno (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 498/13 ze dne 25. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1097/13 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1719/13 ze dne 24. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 957/13 ze dne 28. 6. 2013 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1661/13 ze dne 14. 6. 2013).

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývají důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Milada Tomková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.