III. ÚS 3162/09
III.ÚS 3162/09 ze dne 17. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. Z. V. a 2/ Ing. J. V., zastoupených Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Farského 15, proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 20. 5. 2009, č. j. DSH/5601/09, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 1. 10. 2009, č. j. 472/2009-120-STSP/2, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, kterými bylo rozhodnuto o pověření jiného správního orgánu vedením správního řízení.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. DHS/5601/09, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, pověřil Městský úřad Tachov (za nečinný správní orgán Obecní úřad Česká Kubice) vedením správního řízení, zahájeného k žádosti žadatelů M. P., Š. J., J. J., V. J. a F. H., o vydání rozhodnutí, jež má "zabezpečovat ochranu práva užívat veřejně přístupnu komunikaci ... v k. ú. Česká Kubice na pozemcích č. 1127, 1128, 1129 a 1130/1". Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 1. 10. 2009, č. j. 472/2009-120-STSP/2, rozhodl tak, že 1/ napadené usnesení potvrdil, 2/ odvolání obce Česká Kubice zamítl pro nepřípustnost a 3/ odvolání stěžovatelů (účastníků správního řízení) zamítl; z odůvodnění jeho rozhodnutí k výroku 3. se podává, že nadřízený správní orgán zcela v rámci svého oprávnění dle § 80 odst. 4 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") pověřil vedením řízení namísto nečinného silničního správního úřadu jiný silniční správní úřad, který má v tomto řízení rozhodnout "zda jsou splněny všechny znaky veřejně přístupné komunikace a tím i o ochraně práv užívání veřejně přístupné účelové komunikace".

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutí správního orgánu o pověření jiného správního orgánu k vedení řízení bylo vydáno bez zákonného důvodu, a při jeho vydání došlo nejen k porušení zásad procesní ekonomie ("bezdůvodně a nadměrně" se zvýší jeho náklady), nýbrž i k porušení práva účastníků řízení, aby věc rozhodoval správní orgán věcně a místně příslušný. Odvolacímu správnímu orgánu nadto stěžovatelé vytýkají, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádal se všemi jejich námitkami a není z něj patrné, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jen na hlediska ústavnosti.

Proto návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Tomu koresponduje ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, podle nějž soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Tak je tomu i v dané věci, neboť stěžovatelé pominuli, že jsou jim k dispozici, k ochraně tvrzených práv, procesní instrumenty správního soudnictví.

Východiskem pro posouzení toho, jaké úkony mají povahu úkonů podřaditelných režimu ochrany ve správním soudnictví, jsou zejména ustanovení § 2, § 4 a § 65 s. ř. s.

Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, event. vyslovení jeho nicotnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 65 odst. 2 s. ř. s.).

Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony; platí však, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§ 70 s.ř.s.), tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000- 55, o jehož ústavněprávní konformitě není pochyb, platí, že "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. ... - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byly stanoveny (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".

V otázce posouzení povahy rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti (tehdy delegace místní příslušnosti dle § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů) a připuštění soudního přezkumu tohoto rozhodnutí nebyla dřívější soudní praxe jednotná. Oproti názoru, že rozhodnutí o delegaci je rozhodnutím procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení ve smyslu ust. § 70 písm. c) s. ř. s. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 95/2006, či kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 500/05, sp. zn. III. ÚS 795/06, sp. zn. II. ÚS 230/03) se uplatňoval též názor opačný, a to ve prospěch závěru, že tato rozhodnutí (o delegaci) přezkoumatelná ve správním soudnictví jsou (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 143/2005 či sp. zn. 5 Afs 30/2007). K těmto názorům - z potřeby překonání této nejednotnosti - se posléze přiklonil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008, č. j. 7 Afs 13/2007- 54.

Pro danou věc je pak podstatné, že napadený správní akt, jímž bylo nadřízeným správním orgánem v rámci opatření o nečinnosti podle § 80 odst. 4 písm. c) správního řádu rozhodnuto, že se pověřuje vedením řízení a k rozhodnutí (namísto nečinného silničního správního úřadu) věcně příslušný silniční správní úřad jiný, je správním aktům, o nichž bylo v předchozím pojednáno, zjevně připodobitelný, resp. že není důvod na něj pohlížet jinak.

Je evidentní, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo i zde rozhodnuto o delegaci místní příslušnosti (ex officio) z důvodu naplnění specifických podmínek, která je výrazem zákonem zakotvené pravomoci nadřízeného správního orgánu, jejíž realizace má povahu i formu správního aktu, a který (z důvodů vyložených ve výše zmíněném rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu) je způsobilý zasáhnout do veřejných subjektivních práv konkrétních osob.

Jestliže tedy samy soudy, rozhodující ve správním soudnictví, připustily ve věcech obdobných aktů (správních úkonů) nadřízeného orgánu možnost soudního přezkumu, je (byl) i zde procesní prostředek - žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s. - který stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Tím, že stěžovatelé možnost využít tento procesní "opravný" instrument pominuli, a žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodali, vystavili se důsledkům, jež předjímá ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a které bylo shora citováno.

Již jen pro úplnost se dodává, že ani v případě opaku, tj. přípustnosti ústavní stížnosti, bylo by nutno návrh stěžovatelů odmítnout rovněž, a to z důvodu jeho podání po lhůtě stanovené zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného dokladu o doručení napadeného rozhodnutí Ministerstva dopravy se podává, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 1. 10. 2009, č. j. 472/2009-120-STSP/2, bylo zástupci stěžovatelů Mgr. Michalovi Bernáškovi doručeno do vlastních rukou dne 5. 10. 2009, a dnem následujícím počala běžet výše uvedená lhůta 60 dnů, jejíž konec připadl na den 4. 12. 2009; byla-li ústavní stížnost podána až 7. 12. 2009, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí.

Ústavní stížnost stěžovatelů je tedy ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná, event. i podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona opožděná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle těchto ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.