III. ÚS 316/17
III.ÚS 316/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Martiny Tománkové a 2. Pavlíny Valchářové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 2051/2016-195, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 69 Co 315/2015-125 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2015 č. j. 20 C 410/2014-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Senice na Hané, sídlem Vodní 214, Senice na Hané, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdily, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému vyklidit konkrétní pozemky v katastrálním území Cakov (dále jen "předmětné pozemky") a vyklizené jim je předat, a uložil stěžovatelkám zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že dne 23. 8. 2011 stěžovatelky uzavřely s vedlejším účastníkem jako nájemcem nájemní smlouvu ohledně pozemků v této smlouvě blíže specifikovaných (dále jen "původní pozemky"), dne 12. 12. 2012 Pozemkový úřad Olomouc rozhodl o pozemkových úpravách s tím, že stěžovatelky pozbývají vlastnické právo k původním pozemkům a nabývají je k předmětným pozemkům. V této souvislosti vzal v úvahu, že podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), právní mocí tohoto rozhodnutí sice nájemní vztah zanikl, současně však dospěl k závěru, že mezi těmito smluvními stranami vznikl za stejných podmínek k předmětným pozemkům "nový" nájemní vztah, a to na základě dohody obsažené v čl. IX nájemní smlouvy (dle níž v případě realizace pozemkové úpravy dosavadní nájemní vztah k pozemkům dotčeným pozemkovou úpravou ke dni právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv zaniká a k témuž dni vzniká mezi pronajímatelem a nájemcem nový nájemní vztah k pozemkům, které přejdou do vlastnictví pronajímatele dle schváleného návrhu pozemkové úpravy, a pro tento nový nájemní vztah platí stejné smluvní podmínky, jaké byly sjednány pro nájemní vztah k původním pozemkům).

3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, když se s jeho závěry ztotožnil, a stěžovatelkám uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatelky brojily dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 téhož předpisu přípustné, a dále rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatelek

5. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítly, že se obecné soudy odchýlily od kogentního ustanovení § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, což má za následek "naprosté popření vlastnického práva vlastníka pozemku", jenž je nucen setrvávat v nájemním vztahu, který měl již zaniknout a který tak je "nepřiměřeně zatěžován zjišťováním, které pozemky jsou vlastně pronajaty", což má vést k právní nejistotě, jaké nájemní vztahy na pozemku váznou. Závěr, že právní vztahy z nájemních smluv nezanikly, dle stěžovatelek narušují jejich legitimní očekávání.

6. Stěžovatelky dále namítly, že námitku obcházení zákona o pozemkových úpravách uplatnily jako jednu z otázek přípustnosti dovolání, což však dovolací soud nijak nereflektoval, resp. reagoval na něco, co nebylo předmětem dovolání, protože nikdy nemluvily o "obnovení nájemních vztahů k původním pozemkům", jak uvedl dovolací soud, ale o umělém prodlužování stávajících nájemních vztahů k pozemkům novým, resp. že nikdy nepolemizovaly s tím, že je možné uzavřít nové nájemní smlouvy, ale že uváděly, že v daném případě žádná nájemní smlouva uzavřena nebyla. 7. V této souvislosti stěžovatelky argumentovaly tak, že původní pozemky zanikají a vznikají nové pozemky, které mohou být "kvantifikovatelně" odlišné, že v dané věci povinností nájemce je sice nadále hradit nájemné, ale již není řešena jeho výše, přičemž pozemky, které obdržely, plně neodpovídají (výměrou, bonitou, umístěním) pozemkům původním. Výkladem obecných soudů, že dohodou lze ujednat nový nájemní vztah za stejných podmínek, by podle názoru stěžovatelek nenastal stav předvídaný ustanovením § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, což je v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákona a vede k popření jejich vlastnického práva.

8. Nejvyššímu soudu stěžovatelky vytkly, že se většinou otázek přípustnosti dovolání nezabýval, nijak se nevyjádřil k otázce "kogentnosti" § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, jakož i k tomu, že čl. IX nájemní smlouvy zanikl ex lege spolu s nájemní smlouvou, a nemůže tedy mít žádné účinky. Poukázaly i na to, že dovolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na čl. IX jde o novou smlouvu s odkládací podmínkou, oproti tomu soudy nižších stupňů jen konstatovaly, že tento článek, resp. to, že se smluvní strany dohodnou na prodloužení nájemních vztahů, není v rozporu s výše uvedeným kogentním ustanovením, a proto jeho závěry jsou dle stěžovatelek překvapivé, kromě toho mají být nedostatečně zdůvodněné. Dále pak nedávají jasnou odpověď, proč jejich námitky ohledně neurčitosti předmětu nájmu a z tohoto důvodu nemožnosti užití čl. IX nájemní smlouvy nejsou důvodné, zohledněna nebyla ani argumentace nedostatku písemné formy údajné nové nájemní smlouvy a nebyla dostatečně vypořádána argumentace, že jde o spotřebitelské smlouvy. Dovolací soud též opomenul, že otázka aplikace ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není v jeho judikatuře řešena jednotně. Z těchto důvodů má být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, stojící mimo ústavní rámec.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní stížnost je založena na polemice s tím, jak obecné soudy aplikovaly § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách (tedy ustanovení tzv. podústavního práva) a v souvislosti s tím, jak vyložily obsah nájemních smluv uzavřených dne 23. 8. 2011 mezi stěžovatelkami a vedlejším účastníkem (zejména pak jejich čl. IX). Dle stěžovatelek je dohoda obsažená v čl. IX neplatná, neboť je v rozporu s výše uvedeným zákonným ustanovením, resp. je obchází, případně mají být na jeho základě vzniklé "nové" nájemní smlouvy neplatné, a to pro absenci zákonných náležitostí, případně nedostatek písemné formy.

12. Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadu zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. Pochybení této povahy Ústavní soud nezjistil, a nebyla ani co do svého obsahu namítána. Stěžovatelky v podstatě jen opakují svou argumentaci, kterou již uplatnily před soudy všech stupňů (tj. že nájemní smlouvy k předmětným pozemkům nebyly uzavřeny) a se kterou se tyto soudy náležitě vypořádaly. Ústavní soud přitom s ohledem na obsah ústavní stížnosti nezjistil, jaký zákonem chráněný zájem by měl bránit tomu, aby si smluvní strany sjednaly pro případ pozemkové úpravy, že jejich nájemní vztah bude "pokračovat", byť (samozřejmě) s jiným předmětem nájmu tak, jak vyplyne z příslušného správního rozhodnutí, a proč by se tedy neměla uplatnit zásada smluvní volnosti, jež představuje jeden ze základních pilířů soukromého práva spolu se zásadou pacta sunt servanda.

15. Na tomto závěru nemůže nic změnit argumentace stěžovatelek, že nové nájemní vztahy vznikají "uměle" ze starých nájemních smluv, že vlastník je nucen dlouhodobě setrvávat v nájemním vztahu a že vzniká nejistota, jaké nájemní vztahy se pozemku týkají, neboť dle názoru Ústavního soudu bylo jen na jejich svobodné vůli, jaké podmínky si v nájemní smlouvě sjednají, včetně toho, jak dlouho budou v nájemním vztahu s vedlejším účastníkem setrvávat, a jestliže si sporné pokračování v nájmu (pro případ pozemkové úpravy) výslovně dohodly, není zcela jasné, jak současně mohly "legitimně očekávat", že tento vztah dále trvat nebude.

16. S námitkou, že nový pozemek nemusí zcela odpovídat pozemku původnímu, s tou se již vypořádal krajský soud.

17. Obecné soudy se řádně zabývaly i výkladem čl. IX nájemní smlouvy a v této souvislosti i uzavřením nájemní smlouvy ohledně předmětných pozemků (z hlediska jejích náležitostí), přičemž (shodně) dospěly k závěru, že na základě ujednání obsaženého v čl. IX vznikl dnem právní moci zmíněného rozhodnutí pozemkového úřadu mezi stěžovatelkami a vedlejším účastníkem nový nájemní vztah.

18. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly i to, že rozhodnutí dovolacího soudu je "překvapivé", neboť uvedl, že šlo o smlouvu s odkládací podmínkou. Uvedený soud však v tomto ohledu pouze doplnil závěry soudů nižších stupňů, přičemž není Ústavnímu soudu (z ústavní stížnosti, a ani jinak) zřejmé, jaké mělo toto doplnění dopad z hlediska procesních práv stěžovatelek. A pokud stěžovatelky v této souvislosti dále namítly, že nájemní smlouvy zanikly (a spolu s nimi i ujednání čl. IX), nedůvodnost této námitky plyne z výše uvedeného, k čemuž možno snad jen dodat, že podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách zanikl právní mocí příslušného správního rozhodnutí dosavadní nájemní vztah, což však neznamená, že by zanikla předmětná dohoda, uzavřená právě pro případ zániku tohoto vztahu.

19. Jde-li o další námitky, tedy že mělo jít o spotřebitelský vztah, a že nájemní smlouva je v rozporu s ustanoveními části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s nimi se obecné soudy již dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.

20. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelkami tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.