III. ÚS 315/05
III.ÚS 315/05 ze dne 15. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 315/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem v Šumperku, Slovanská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 196/2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 2 To 325/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (8 Tdo 196/2005) a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. dubna 2004 (2 To 325/2004-75)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 19 Ústavy ČR).

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 (8 Tdo 196/2005) bylo odmítnuto z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.] dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. dubna 2004 (2 To 325/2004), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. března 2004 (3 T 260/2003), jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pytláctví [§ 178a odst. 1 tr. zák.], za který byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky ČZ 456-4 r. 22 LR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - stručně shrnuto - že za situace tvrzení proti tvrzení (jeho výpověď proti výpovědi manželů V.) bylo povinností soudu provést veškeré důkazy svědčící jak v jeho neprospěch, tak prospěch. V případě pochybností měla být použita zásada in dubio pro reo. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí všech tří stupňů (Okresní soud v Šumperku, Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud ČR) vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Byli vyslechnuti svědci Z. H., manželé V., svědkyně H., vyžádána zpráva Českého hydrometeorologického ústavu a provedeny další důkazy. Po zhodnocení těchto důkazů soud nalézací dospěl k závěru o vině stěžovatele, který řádně odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.) proto nebylo shledáno a rovněž z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).

Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by se předmětného skutku dopustil. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí, což Ústavnímu soudu za daných okolností přezkoumávat nepřísluší.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.