III. ÚS 3149/09
III.ÚS 3149/09 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. W., zastoupeného JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 6 Tdo 227/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008 č. j. 23 To 113/2008-2799, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007 č. j. 27 T 102/2004-2476 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějicích ze dne 21. 4. 2005 č. j. 23 To 310/2005-1840, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 6. 12. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele soudy porušily jeho práva zakotvená v čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 2, čl. 6 odst. 1 písm. a), b), c), e), odst. 3 písm. a), b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004 č. j. 27 T 102/2004-1794 bylo rozhodnuto dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, že trestní věc obžaloby proti stěžovateli a dalším 11 osobám se vrací státnímu zástupci k došetření; shledal takové vady přípravného řízení, které neumožňují věc projednat a rozhodnout soudem. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 4. 2005 č. j. 23 To 310/2005-1840 tak, že usnesení okresního soudu zrušil a uložil mu ve věci znovu jednat a rozhodnout. Přisvědčil (zkráceně řečeno) závěrům okresního soudu o vadách, avšak poukázal na to, že některé vady jsou navrácením k došetření již neodstranitelné (zejména u neopakovatelných úkonů jako je domovní prohlídka, tedy soud se bude muset spíš vypořádat s jejich další "použitelností"), další vady jsou naopak před soudem odstranitelné a soud bude moci doplnit úkony bez vad - poskytnutí lhůty k prostudování spisu, zvážení provedení znaleckých posudků a položení konkrétních otázek ad. (soud bude suplovat činnost jiných orgánů a více jej to zatíží, na druhé straně vrácení věci k došetření by vedlo k ještě větším průtahům); vady krajský soud spojoval s budoucím možným "neúspěchem" státního zástupce při prokazování viny. Současně krajský soud zvážil "efekt" vrácení věci a opakování celého přípravného řízení a rozsah příp. změn v důkazní situaci oproti zásadě rychlosti, hospodárnosti a zdrženlivosti, resp. v porovnání s "významem" možných změn v konkretizaci skutků.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007 č. j. 27 T 102/2004-2476 bylo rozhodnuto o obžalobě proti 11 osobám, přičemž stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit skutky uvedenými pod body 17 a 23 rozsudku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest (s ohledem na trestní příkaz v jiné věci) odnětí svobody na 4,5 roku do věznice s ostrahou, peněžitý trest 8.000 Kč a trest propadnutí konkrétních věcí. Stěžovatel (stejně jako většina obžalovaných) podal odvolání. To bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008 č. j. 23 To 113/2008-2799 zamítnuto; odvolací soud (zkráceně řečeno) doplnil dokazování a dospěl k závěru, že řízení není stiženo zásadními vadami, v hodnocení důkazů neshledal extrémní vybočení, skutková zjištění prvostupňového soudu považoval za správná a úplná, se závěry prvostupňového soudu (včetně právní kvalifikace či druhu a výše uložených trestů) se ztotožnil, neshledal důvodnými odvolací námitky obžalovaných. Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 6 Tdo 227/2009 odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl námitky o porušení zásady totožnosti skutku (pro skutky, za které byl stěžovatel odsouzen, nebylo zahájeno trestní stíhání a nebyla podána obžaloba), o vadách přípravného řízení (uvedl některé z vad vytknutých okresním soudem v jeho usnesení ze dne 27. 10. 2004, zejména nedostatek znaleckého zkoumání věrohodnosti svědka K., otázku totožnosti skutku - nedostatky náležitostí obžaloby a nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání), o neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním hlasu v telefonických rozhovorech, o nepřehrání odposlechů prvostupňovým soudem, a předestřel jiné/své hodnocení důkazů (svědek K. je nevěrohodný, hlas v telefonických rozhovorech není stěžovatelův, nemělo být přihlédnuto k výpovědi svědka S., z důkazů nevyplývá, že by se stěžovatel trestné činnosti popsané soudem dopustil, přičemž při zadržení měl u sebe jen nepatrné množství drogy pro svou potřebu, spolupachatelství se neprokázalo). Dle stěžovatele i uložený trest je nepřiměřený.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných práv neshledal.

Pokud jde o hodnocení důkazů obecnými soudy, tak Ústavní soud není oprávněn nahrazovat hodnocení důkazů soudy vlastním hodnocením; zasáhnout může pouze v případech výše nastíněných (tj. v případech excesů). Ústavní soud neshledal v hodnocení důkazů extrémní nesoulady, jež by zakládaly protiústavnost. Z odůvodnění rozhodnutí (zejména prvostupňového soudu) je zcela zřejmé, že důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, a to velice pečlivě. Prvostupňový soud sice neprovedl přehrání záznamů, avšak vycházel z protokolů o nich. Záznamy pak byly přehrány ve veřejném zasedání v odvolacím řízení a je zřejmé, že odvolací soud tyto řádně porovnal s úvahami a závěry prvostupňového soudu; dle odvolacího soudu zcela korespondovaly se závěry prvostupňového soudu (dokonce nasvědčovaly ještě rozsáhlejší trestné činnosti). Soudy se také dostatečně vyjádřily k tomu, proč není třeba znalecké zkoumání hlasů v hovorech (porovnání s dalšími důkazy, oslovování v hovorech přímo jmény a přezdívkami obžalovaných, atd.); takové vypořádání pokládá Ústavní soud za zcela konzistentní a logické a nelze tedy hovořit o opomenutém důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stejně tak nelze označit jako opomenutý důkaz neprovedení znaleckého zkoumání osoby svědka K. a jeho věrohodnosti. Obecné soudy se výpověďmi a věrohodností tohoto svědka řádně zabývaly (i v porovnání s jinými provedenými důkazy) a důvody neprovedení znaleckého zkoumání dostatečně odůvodnily (viz např. str. 30, 33, 34, 35, 62, 63 prvostupňového rozsudku, str. 21, 22, 23 druhostupňového usnesení). Obecné soudy se také dostatečně zabývaly osobou a výpovědí z přípravného řízení svědka S. (viz str. 40, 41 prvostupňového rozsudku, str. 24 odvolacího usnesení); rovněž zde nelze hovořit o libovůli či excesu. Ohledně námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu pak postačí odkázat na odůvodnění prvostupňového rozsudku, kde se soud řádně zabýval všemi kritérii pro druh a výši trestu, a odůvodnění usnesení odvolacího soudu, když krajský soud k odvolací námitce stěžovatele uložený trest dostatečně přezkoumal. Stěžovatel konečně také namítá porušení zásady totožnosti skutku, a to i v souvislosti s výtkami uvedenými v usnesení okresního soudu ze dne 27. 10. 2004. Je však třeba opět uvést, že touto otázkou se zabýval jak krajský soud v napadeném usnesení ze dne 21. 4. 2005, tak okresní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2007 (str. 16 a 17), odvolací soud v usnesení ze dne 23. 5. 2008 (str. 21) či Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 2009 (str. 12, 13). Ústavní soud ani zde neshledal libovůli či excesivní závěry; závěry soudů jsou také dostatečně vysvětleny.

Protože v dané věci nebyla evidentně porušena ústavní práva skutečnostmi stěžovatelem namítanými, postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.