III. ÚS 3147/09
III.ÚS 3147/09 ze dne 15. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 32 C 53/2008-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu v jeho občanskoprávní věci s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem a právo na náhradu škody způsobené nezákonným postupem státního orgánu, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána úhrada nákladů advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 3 570 Kč.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zastavil řízení o ochranu osobnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 a 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel (žalobce) nezaplatil soudní poplatek; na základě ustanovení § 169 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. nebylo usnesení odůvodněno.

Stěžovatel namítal, že z obsahu spisu není patrno, na podkladě jakých skutečností soud rozhodl, protože v něm absentuje výzva, jíž by jej vyzval k zaplacení soudního poplatku; ve spise je založena toliko výzva adresovaná společnosti G&C Pacific, a. s. "a spol.", jejíž nárok z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby však byl dříve vyloučen k samostatnému řízení. Stěžovatel dodává, že v jeho věci rovněž přichází v úvahu osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Tak tomu je v projednávané věci.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

Stěžovatel ve své věci evidentně disponuje opravným prostředkem k ochraně svých práv, jmenovitě odvoláním ve smyslu ustanovení § 201 a násl. o. s. ř.; o tom sice soudem prvního stupně nebyl poučen ("poučení" v napadeném rozhodnutí zcela absentuje), jediným důsledkem toho ovšem je, že stěžovateli ve vztahu ke lhůtě k podání odvolání svědčí dobrodiní ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř.

Platí tedy i zde, že nepodal-li stěžovatel odvolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a uplatní se zásady, které byly výše vyloženy, a jež reflektuje rovněž citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Okolnost, že ústavní stížnost byla odmítnuta, překáží tomu, aby bylo stěžovateli vyhověno v návrhu podle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2009

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.