III. ÚS 3145/09
III.ÚS 3145/09 ze dne 16. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 184/2009 ze dne 20. 10. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 184/2009 ze dne 14. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecného soudu. Z důvodů v ní blíže rozvedených tvrdí porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), k čemuž podle ní došlo tím, že v trestním řízení, v němž měla postavení poškozené, rozhodoval podjatý soudce, který navíc o její námitce podjatosti rozhodl shora označeným usnesením až několik dnů po vynesení (odsuzujícího) rozsudku shora označeného.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh plyne, že stěžovatelka proti prvému ze shora označených rozhodnutí - usnesení samosoudce o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení ve věci obžalovaného Ing. A. I. - nepodala stížnost a řádný opravný prostředek, jenž jí jako poškozené v daném řízení příslušel, nepodala ani proti výroku rozsudku téhož soudu shora označenému, jímž byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Za tohoto stavu třeba učinit závěr, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a její ústavní stížnost je tak nepřípustná. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v daném případě splněny nejsou, neboť ústavní stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájem stěžovatelky, natož pak podstatně, nehledě k tomu, že stěžovatelka to ani netvrdí.

Za uvedeného stavu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pouze pro úplnost Ústavní soud stěžovatelku k postavení poškozeného v trestním řízení odkazuje na své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000 a dodává, že z obsahu připojených příloh není patrno, že by samosoudce v době vydání meritorního rozhodnutí ve věci měl vědomost o vznesené námitce podjatosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2009

Pavel Holländer soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.