III. ÚS 3139/10
III.ÚS 3139/10 ze dne 21. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. D. N., zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 10 Co 227/2010 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 16 C 2/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o její odměně jakožto ustanovené zástupkyni v občanskoprávním řízení.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka vyúčtovala v právní věci žalobce I. O. na své odměně a náhradě hotových výdajů 12 734 532 Kč. Okresní soud v Karlových Varech shora uvedeným usnesením (po předchozí kasaci odvolacím soudem) stěžovatelce přiznal odměnu ve výši 89 725,20 Kč a k jejímu odvolání Krajský soud v Plzni ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce přiznal odměnu ve výši 21 535 Kč (vedle již dříve pravomocně přiznané odměny ve výši 53 171 Kč).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jelikož byla v posuzované věci předmětem řízení částka 2 000 000 000 Kč, bylo namístě aplikovat ustanovení § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a nikoli její ustanovení § 9 odst. 1 (dle kterého lze hodnotu předmětu sporu stanovit pouze s nepoměrnými obtížemi), jak učinily obecné soudy; jejich postup je podle stěžovatelky, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 a II. ÚS 2886/07, nejen nesprávný, nýbrž i porušuje její legitimní očekávání nabytí majetku. Rovněž aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., k níž se obecné soudy uchýlily, je nepřípadná, poněvadž jím zakotvené moderační právo soudu se týká - již ze samotné systematiky zákona - toliko otázky náhrady nákladů řízení mezi účastníky. Podle názoru stěžovatelky nelze ani přijmout závěr obecných soudů o nepřiměřené výši jí požadované odměny (vzhledem k povaze věci), neboť výše odměny odpovídá nejen hodnotě předmětu řízení, ale i vyšší míře její případné odpovědnosti, pokud by při zastupování účastníka řízení porušila své povinnosti.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovatelce způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jejím právním postavení.

Majetkové nároky stěžovatelky (ve smyslu ústavně zaručené ochrany vlastnictví) mohou být v dané věci dotčeny tehdy, pakliže jim obecné soudy neposkytly ochranu v rámci tzv. spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. je-li jejich nepřiznání důsledkem takového deficitu. Jeho hlediska se pak nemohou projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné právní odůvodnění.

Takto předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.

Především její podstatou je toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelčině odměně a náhradách ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. "nesprávně" aplikovaly advokátní tarif (namísto podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, postupovaly dle jeho ustanovení § 9 odst. 1), čímž však není ničím jiným, než otevřením "podústavní polemiky" se závěry obecných soudů, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a pouze s tvrzením o porušení jejího legitimního očekávání nabytí majetku - Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.

Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval již ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96. Zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí tedy být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 60/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.).

I kdyby stěžovatelkou předestřený výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu mohl být kvalifikován jako "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy, je zjevné, že takto identifikovaného ústavněprávního významu dosaženo není (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06).

Samotnou existenci "intenzity" zásahu (ve smyslu výše) v projednávané věci dovodit nelze, neboť stěžovatelce nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a na nich založená rozhodnutí tím nejsou ani nepředvídatelná ani svévolná (viz např. konstantní rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, známá Ústavnímu soudu z jiných projednávaných věcí, kupř. věci sp. zn. II. ÚS 3252/10). Odvolací soud se ostatně inspiroval - a to přiléhavě - nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3684/09 ze dne 25. 11. 2009, který ve zvláštních poměrech aproboval i analogické užití ustanovení § 150 o. s. ř., a jelikož nyní posuzovaná situace je s nimi srovnatelná, lze mít - již jen odkazem na tento nález - stěžovatelčiny námitky v tomto směru za vypořádané. Příklon odvolacího soudu k ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu zprostředkovaný intencí ustanovení § 150 o. s. ř. v poměrech, kdy uplatněný peněžní nárok nemohl být jakkoli v řízení "ověřen", jelikož řízení skončilo zpětvzetím žaloby po dosažení mimosoudního narovnání (též se subjektem třetím), v němž nebylo "obsaženo nic, co by z titulu žalovaného ušlého zisku bylo žalobci přiznáno", není ostatně ani podústavně neakceptovatelný (lze říci, že spíše naopak). Sluší se pak dodat, že "intenzitu" zásahu v kontextu principu proporcionality nelze identifikovat s pouhou relací mezi soudy stanovenou odměnou a odměnou, jež by stěžovatelce podle jejího výkladu advokátního tarifu měla náležet; ani jejich nepoměr sám o sobě excesivní interpretaci rozhodných ustanovení advokátního tarifu, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu, nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2902/10).

Není tedy opory pro úsudek, že obecné soudy předmět řízení (věc) pro účely určení tarifní hodnoty úkonu právní služby podřadily pod definici ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu protiústavně.

Co do námitky ohledně porušení základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku lze stěžovatelku odkázat na obsáhlou argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 787/08 ze dne 11. 6. 2009.

Z řečeného je tedy namístě závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O zjevné vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde, a nic jiného "ve hře" nebylo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.